Je obrácení genderových rolí jen problémem dneška?

Pavel Kohout je známý český (a rakouský) básník, prozaik a dramatik. Česká veřejnost ho stále vnímá – a to, přesto, že je mu již přes devadesát let – dvojím pohledem: jedna část v něm vidí představitele budovatelské a stalinistické poezie padesátých let, přičemž nevynechá žádnou příležitost to připomenout. Druhá část veřejnosti mu hříchy mládí odpustila a oceňuje zejména jeho politické postoje po roce 1968, působení v disentu, podpis Charty 77 a období v exilu po nuceném vystěhování do Rakouska v roce 1979. Jisté je, že to Pavel Kohout byl vždycky dost komplikovanou osobností (stačí si přečíst knihu Indiánský běh, kterou napsala jeho dcera Tereza Boučková) a na stará kolena se to nezměnilo.

Hlavním hrdinou je asi dvacetiletý Vilém Rosol, který je díky tvrdé náboženské výchově velmi naivní a nezkažený, chová se spíše jako bojácná dívka než mladý muž. Otec s matkou ho nenechají ani na chvíli samotného, doprovázejí ho do školy, na vojnu i do zaměstnání, nutí ho vést asketický život, za drobné přestupky ho fyzicky trestají, zamlčují mu informace o existenci druhého pohlaví. A právě v době, kdy se Vilém teprve probírá knihou o množení hub, seznámí se s Květuší, drsnou a emancipovanou ženou, několikrát rozvedenou muzikantkou, která se o sebe postarat rozhodně dokáže. Svedení submisivního chlapce pro ni není žádný problém, ovšem poté, co Květuše zjistí, jak čistá duše Vilém je, rozhodne se opustit svůj zhýralý život a vzít si mladíka za manžela a využít jej. Díky trikům a manipulaci získá svolení i starostlivých rodičů.

„Celý život jsme s manželem vychovávali Vilémka tak, aby se jednou mohl ženit v bílém. Proto se Vám dnes, slečno, může beze studu podívat do očí.“

Po svatbě se Vilém ujímá domácnosti a po krátkém období erotické poblouzněnosti začíná velmi pomalu poznávat pravou (a krutou) tvář své drahé manželky. Druhou polovinu knihy poté tvoří realita po roce 1989, kdy je Vilém nejprve zatracen, aby byl pak znovu vynesen na scénu jako nečekaný restituent. Z osudů zženštilého muže a dominantní ženy v reálném socialismu se tak najednou stává kniha o dvojici z dob raného kapitalismu a drsných devadesátek.  Vtipná je pak hlavně závěrečná část, ve které Vilémovi díky sklence alkoholu konečně spadnou klapky z očí a on začne brát život do svých rukou…

Ten žena a ta muž je psán jako svérázný deník a jako takový je doplněn i ilustracemi, které doprovázejí text. Kniha je velmi graficky vydařená, grafik a ilustrátor Pavel Růt, kterého znám třeba z knih Miloše Urbana, si s ní opravdu vyhrál. Potěšil i reklamní proužek papíru přes knihu, ze kterého se po rozbalení vyklubal originální papírový přebal.

Musím přiznat, že mě Ten žena a ta muž vcelku příjemně překvapil. Je to poměrně vtipné, celkový dojem umocňuje jazyk a originalita projevu postav, to je myslím jedna z předností Kohoutových knih (alespoň co si pamatuji ze svého mládí – četla jsem třeba Katyni nebo Nápady svaté Kláry). Užila jsem si hlavně začátek a samotný závěr knihy, ta část z doby polistopadové mi nějak moc evokovala někdejší satirické pořady se Zuzanou Bubílkovou a spol.

Ten žena a ta muž na chvíli vrátí do dob minulých a originalitou námětu při tom pobaví.

Hanka Kubíková

Sdílet

Napsat komentář