Hlavní hrdinka Viktorie neměla lehký život – v dětství jí umřela maminka a ona se s její ztrátou nikdy pořádně nevyrovnala. Vždycky byla tak trochu… jiná. Ráda si četla, trávila spoustu času o samotě se svými myšlenkami a mezi lidi se zrovna nehrnula. Když se jí však v zrcadle začne zjevovat tajemná Černooká s její vlastní tváří, ale dvěma otvory do prázdnoty místo očí, začne všechno nabírat rychlý spád směrem k horšímu. Co se to s ní vlastně děje?
Jedno prohlášení na začátek: čtenář této knihy by rozhodně neměl čekat psychothriller, protože tím příběh Anny Musilové není. Což však neznamená, že nemá čtenáři co nabídnout. Pomalé a přemýšlivé vyprávění sice postrádá napětí a akci, které slibuje žánr psychothrilleru, ale noří se hluboko do pocitů hlavní postavy, která zcela očividně trpí depresemi, ač je tím její okolí po zjištění tohoto „tajemství“ zaskočeno. Autorka se detailně rozepisuje o každé myšlence či změně nálady, často sklouzává do střípků minulosti, jen aby navodila nějakou atmosféru, přenesla pocit a zdůvodnila, proč hrdince právě teď tečou po tvářích slzy.
Tempo příběhu je velmi pomalé a kniha je plná úvah nad životem, pocity, vinou, otupělostí, ale i první láskou, osudem nebo ztrátou. Je velmi těžké si hlavní hrdinku jakkoli oblíbit, ale velmi jednoduché se do ní vcítit. Anna Musilová zdařile vykresluje, co je to vlastně deprese, s čím ti, kteří jí trpí, musí bojovat, a proč je okolí často nechápe – i to, jak často nechápou ani oni sebe samé.
V druhé polovině nabírá na intenzitě zápletka s černookou dívkou, která začne hlavní hrdinku pronásledovat a děsit. Viktorie pochybuje o své příčetnosti a nechápe, co po ní tajuplná cizinka chce. A s psychickým zdravím se začne rozsýpat i celý svět kolem ní. Až v poslední fázi se vyprávění mírně přehoupne do slibovaného psychothrilleru a vše spěje k překvapivému konci. Některé aspekty příběhu však zůstávají nedovysvětleny, třeba vztah hlavní hrdinky a její nejlepší přítelkyně, což je při zpětném ohlédnutí za příběhem trochu škoda.
Autorka na stránkách své prvotiny dokazuje, že má literární talent a psát rozhodně umí. S jazykem si ráda pohrává, pouští se do poetických popisů i zamyšlených úvah, slova za sebe skládá zručně a čtivě. Přesto je na textu znát, že se jedná o prvotinu a že se má autorka rozhodně ještě kam posouvat. Dialogy náctiletých postav působí velmi škrobeně a spoustu vět by nikdo pod padesát z úst rozhodně nevypustil. Postavy díky tomu vypadají místy trochu jako karikatury sebe samých, jak si asi autorka představuje současného středoškoláka. Přesto je však jasné, že potenciál je tu velký a výsledek bude s každou další knihou lepší a lepší.
Černooká je příjemným prvním pokusem, zvolným přemýšlivým vyprávěním, sondou do ztrápené mysli s dramatickým vyvrcholením. Pokud jsou uvážlivé tempo a rozebírání niterných pocitů a myšlenek tím, na co právě máte chuť, určitě se do této instantní deprese ponořte a nechte se pohltit její temnotou.
Autorka: Kateřina Stupková
Hodnocení:
Napsat komentář