Egon Hostovský už má mezi uznávanými českými spisovateli svoje místo a téměř není třeba ho představovat. Vlivem dvojí emigrace, kdy v roce 1939 odešel před nacistickou okupací a v roce 1948 před komunistickým převratem, se stal člověkem se světovým nadhledem na současné dění. Jeho romány se vyznačují silnými autobiografickými prvky. Dům bez pána například odráží Hostovského rodinné prostředí – několik starších sourozenců, židovská tradice, české maloměsto apod. V symbolických čtrnácti dnech, které pražský úředník Emil tráví ve svém rodném domě, se zrcadlí všechny aspekty lidského trápení meziválečné doby (finanční krize, nešťastná láska, otázky židovské identity a rozmáhající se antisemitismus, nemoc i smrt). Moderní život se dostává do konfliktu s tradicí, nová generace už neuznává stejné hodnoty, nerozumí hebrejsky. Dusno rodinného kruhu navíc umocňuje tušení blízké války.
Půlnoční pacient vypovídá o Hostovského zkušenostech s kariérou na ministerstvu zahraničí a o životě Čechů v americkém exilu. Na pozadí špionážní zápletky románu analyzuje pocity spojené s emigrací, jako je snaha o uplatnění, jazyková bariéra, stesk po domově nebo kulturní rozdíly. S postavou Arnoštovy maminky zase připomíná problém vykořenění a dojem vlastní nepotřebnosti u starších lidí v cizí zemi.
Dalším shodným prvkem s autorovým životem je problém zklamání ve vztazích se ženami (Hostovský byl třikrát ženatý) a také hlavní postava intelektuálně založeného hrdiny, který si neví rady se svým bytím, v němž je nespokojený. Prozření přichází až tehdy, kdy hrdina spadne na úplné dno a odloží svou opatrnost (V Domě bez pána se Emilovi rozpadne manželství a ztrácí i dívku do které se zamiloval, v Půlnočním pacientovi Arnošta postihne záchvat mrtvice a je okraden), tehdy konečně spatří, co je skutečnou podstatou věcí a života. Velkou roli v obou románech hraje kromě hledání domova také bolestná zkušenost z minulosti – u Emila jde o nedávno prodělanou nemoc, v případě Arnošta zase o politickým podvodem zmařené manželství.
Hostovského autorský styl zůstává v obou románech podobný – díky propracované psychologii si vystačí s jednoduchým námětem, několika málo postavami, jedním prostředím a velmi krátkým časovým úsekem. A právě na tomto poli rozehrává velkolepou konverzační šachovou partii, která udržuje čtenáře ve stálém napětí. Zkušeně pracuje s předem rozvrženým dějem, takže jednotlivé informace postupně rozkrýváme prostřednictvím četných dialogů, někdy i delších monologů.
Egon Hostovský má stále co říci i k dnešní situaci ve světě, navíc psychologická traumata lidí zůstávají stále stejná, jen je způsobují jiné podněty. Je skvělé, že si díky České knižnici může čtenář doplňovat mezery v naší literatuře a dát přednost o něco starším autorům, kteří rozhodně nejsou venku ze hry.
