Hlavně se z toho, Maxi, nezblázni!

Dívat se na Šíleného Maxe: Zběsilou cestu, která v roce 2015 vstoupila do kin a nyní se začala prodávat i na discích, můžeme připodobnit ke tripu, jehož účinky budou velmi nepředvídatelné. Ostatně, já si při samém začátku, tedy u expozice, neustále poposedal. Ano, na jedné straně mne uhrančila (psychadelická) preciznost mizanscény, na straně druhé se v obraze dělo tolik obskurností, až jsem pochyboval, zda takový film budu schopen dokoukat. (A ještě jsem si přidal k dobru pochybnost o duševním zdraví režiséra.) Pulzující rytmus, který si zcela bez uzardění pohrával s délkou i rychlostí pohybu, záblesky (nočních můr či minulosti), řev nebo epileptické chování herců, to vše doslova atakovalo mé smysly. Navíc se expozice odehrávala ve velmi nehostinných prostorách, a tak se při sledování oživil i můj sklon ke klaustrofóbii.

Po expozici se rozehrála zápletka, která sice nic z výše uvedených projevů Millerovy filmařiny neubrala, naštěstí jsme se však s hrdiny dostali na široké prostranství a zbylých zhruba 100 minut se pohybovali na přímce – na cestě tam a zase zpět. A o tom je vlastně i celý film. Právě ono putování po této jasně vydefinované linii alespoň trochu učesalo audiovizuální chaos, který útočil na diváka zkraje filmu. Mohl jsem se nadechnout a mohl jsem si začít konečně film opravdu užívat. (Jen podotýkám, že fyzické mdloby, které na mne šly po dobu expozice, jiní diváci neprožívali a úvod si zcela blaženě vychutnávali.) A pokud píši užívat, tak bez uvozovek a bez nadsázky. Zběsilá cesta pro mě představuje esenciální filmařskou čistotu: v rovině vyprávění i vyjadřovacích prostředků, jako jsou střih, kamera či zvuk. George Miller, ačkoliv poslední jeho tituly se výhradně pojí s filmem pro rodiny (Babe, diptych Happy Feet) a ačkoliv bychom jej mohli přihlásit do domova pro režisérské seniory, zplodil natolik fyzické dílo plné akce, že mu vlastně nemám co vytknout. Oprostil se od snahy klást existenciální otázky, do zadních plánů svého vyprávění vnášet ekologické strašáky, místo toho se neuvěřitelných 100 minut dívá na obyčejné pronásledování skupinky A skupinou B. A nyní to obyčejné berte s rezervou, protože bez ostychu přiznávám, že jsem střídavě nedýchal, jak byly scény napínavé, střídavě halekal, jak byly choreograficky a audiovizuálně opojné. Zatímco u předchozích třech dílů Šíleného Maxe lze pochvalovat především ušpiněnou postapokalyptickou výpravu, Millerova novinka vyráží žezlo z rukou i těm nejpopulárnějším tvůrcům hollywoodských blockbusterů. Nepotřebuje hordy postprodukčních úprav a digitálních triků (schválně se podívejte na bonusový materiál, co všechno vznikalo reálně!), přesto se dění na plátně/obrazovce mění ve vícehlavou saň, která vám nedá pokoje.

Určitě bych mohl opěvovat i herecké představitele, Hardyho a Theronovou, nebo ehm ty krásky, které ve velkém auťáku převážejí, přesto všechno mě Miller dostává právě drzostí, kterou propašoval do každého střihu, zvuku a pohybu objektů v obraze. Jen velmi opatrně něco psychologizuje, protože ví, že to, co drží v rukou, je především ohnivá koule, nikoliv kompas, který nám má ukázat cestu životem. Na nic vyššího si tedy nehraje. A za to Millerovi patří dík.

A protože jsem už zmínil i něco o bonusech, maličký dovětek k Blu-Ray vydání. Nejenže najdete nemalé množství materiálů, které odkrývá úmysly tvůrců, jejich přístup a způsob natáčení, ale vydání na modrém disku dává skutečně smysl: s troškou nadsázky, ale jen troškou, jde vidět každé zrnko písku, mimořádně působivé jsou odlesky očí, jemné barevné nuance, které odlišují jednotlivé objekty v prostoru, působivá ostrost i ve chvílích, kdy nás pohlcuje prach. A pokud kromě kvalitní TV máte i dobrou audio soupravu, pak si můžete přičíst k mému hodnocení další libovolné množství procent…

Hodnocení: 100 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *