Encyklopedie oligarchie v ČR

Na poli literatury je tomu ovšem trochu jinak. Ačkoli Závodský kdysi působil čtyři roky jako novinář v oblasti soudnictví a v menší míře i investigativní novinařiny, literárního debutu se dočkal až letos. Jeho kniha Čas oligarchů, jejich sluhů a nepřátel vyšla na konci června těsně před začátkem okurkové sezóny, což by mohlo být pro neinformovaného čtenáře zdrojem podivu, neboť v této době zpravidla mnoho knih nevychází. Důvod tohoto zvláštního kroku najdeme uvedený na patitulu knihy, kde je tučně vytištěno Prázdninové čtení, čímž titul navazuje na několik publikací, které NFPK vydává na léto už tradičně.

Titul nejprve vyšel pouze v digitální verzi a na některých serverech je dosud k stažení za pouhých 10 Kč, na stránkách NFPK dokonce symbolicky zcela zdarma, a to z důvodu dostupnosti co nejširšímu čtenářskému okruhu. Tištěná kniha je tak jakousi třešničkou na dortu, určenou pro náročné čtenáře, jimž nestačí číst si knihu ve čtečce či v displeji smartphonu. Nebýt této nebývalé vstřícnosti vydavatele, mohl by se z knihy stát bestseller, jímž se však možná stane i tak.

Čas oligarchů, jejich sluhů a nepřátel má totiž hned několik rovin: od politické přes právní (a kriminální) až k osobní, a to přesně v tomto pořadí. Kdo od ní však čeká pouze již poněkud omleté a neúčinné žalování na Andreje Babiše kvůli evidentnímu gigantickému střetu zájmů (který dosud nechává jeho přívržence zcela v klidu, zatímco jeho protivníci s ním nic nesvedou), ten bude nutně zklamán. V případě Závodského se totiž rozhodně nejedná o žádné pomstychtivé memoáry bulvárního typu zhrzeného a sebestředného státního úředníka, jenž byl vyhozen z ministerstva, nýbrž naopak o hlubokou společenskou sondu do současné složité politické situace, v níž žijeme, uchopené a sepsané s vysokou erudicí nastolené problematiky.

Stosedmdesátistránková kniha je rozdělená celkem do sedmi částí, přičemž o Závodského působení na MF se dozvíme hned z té úvodní, kde po stručném výčtu své čtyřleté práce v tomto úřadu (připomeňme, že Závodský je autorem tří reforem a jeho tažení proti hazardu bylo dostatečně medializováno) pokládá otázku sobě i čtenáři, zda tedy byl či nebyl jen pouhým Babišovým užitečným idiotem.

Ve druhé části Ondřej Závodský nastiňuje historicko-politicko-ekonomický vývoj posledních třiceti let v naší domovině, tedy od sametové revoluce až k dnešku, s přihlédnutím k důkladnému rozkrytí vzniku a vývoje současných českých oligarchů (vzešlých často z veksláků, estébáků a podobné sorty lidí) a jejich propojení s politiky, částečně i s šedou ekonomikou, respektive se zločinem. Začíná tedy osobnostmi Václava Havla (jehož si váží, je to přiznaný havlista) a Václava Klause a jeho „nezvedeného dítěte“ v podobě kupónové privatizace (o níž mj. nebývale upřímně hovoří Petr Pithart v květnovém čísle časopisu Babylon).

Zmíní také několik enfant terrible této divoké doby proslulé tunelováním, politickou kriminalitou a korupcí, např. bahamského rezidenta Viktora Koženého (jenž mimo jiné kdysi prohlásil, že pomýšlí na křeslo premiéra ČR), zastřeleného „loutkáře“ Františka Mrázka, i zesnulého expremiéra Stanislava Grosse, původně koloťuka z malých poměrů. Představí zde rovněž nižší patro lobbistů tzv. kmotry, např. nechvalně známého automobilistu Romana Janouška, kouzelníka s jízdenkami MHD Ivo Rittiga aj., aby od nich ve čtvrté části přešel k tzv. velkým klukům, tedy skutečným oligarchům. (Ve třetí části, která je vložena mezi kmotry a oligarchy, Závodský podrobně popisuje samotné mechanismy a principy fungování oligarchie, přičemž název kapitoly Ovládnutí všeho je, myslím, dostatečně výmluvným, oč tu jde.) Ti stojí mocensky a finančně mnohem výše nežli zmínění kmotři, prostě jsou v úplně jiném levelu. Jen namátkou: Petr Kellner, společnost Penta a pochopitelně šéf Agrofertu Andrej Babiš, jenž svému týmu při prvním setkání představil autora knihy takto: „Sociálná demokracia nám představuje miliardy kokotov jako například pana Mertlíka, KDU len pana Závodského, tak ho tuna vítám.“ Závodský zde neopomíjí ani informace o tom, komu patří opravdu velké společnosti v této republice, kdo se skrývá v pozadí za často nic neříkajícími jmény firem. Kniha tak vlastně supluje jakousi encyklopedii oligarchie v naší republice (cosi ve stylu populárních příruček mezi obory Kdo je kdo), a sice se zanícením a erudicí podobnými investigativním novinářům jako jsou Josef Klíma, Jaroslav Kmenta či Janek Kroupa.

V páté části knihy autor kromě morálního úpadku politické kultury v posledních letech v naší zemi zabrousí rovněž na téma životního prostředí (v rámci problematiky systému komunistického zemědělství typu „pole lány bez remízů s chemií, a zarovnané vodní toky bez meandrů“, na něž navazují i současní agrobaroni v čele s Babišovým symbiotem Tomanem). A čtenář nemusí být žádný ekofanatik či Greta Thunbergová, aby nesouhlasil se Závodského názorem z podkapitoly Sucho a krajina: „Výsledek je takový, že pole je do nedozírna oseté jednou plodinou, pšenicí, kukuřicí nebo řepkou. Tu stříkají obří stroje chemickými německými a lovochemickými svinstvy, ptáka ani ‚motýle‘ už neviděl ani nejstarší pamětník, a když se projdeme podél koryta vyschlého potoka, je nám po pět letních měsíců vedro, jako kdybychom stáli na parkovišti před supermarketem.“

V šesté části Závodský analyzuje média ve službách oligarchů, ale zároveň vypočítává i možnosti a způsoby, s nimiž se dá proti nim bojovat (mj. úřad ombudsmana či aktivní občanská společnost, kterou tu, zatím ještě máme, jak o tom svědčí např. hnutí Milión chvilek pro demokracii). Závěrem se Závodský opět hlásí k tradici prvního polistopadového prezidenta Václava Havla s nadějí, že pro demokracii v naší zemi ještě snad není pozdě.

Mimochodem kromě nesporně zajímavého faktografického přínosu knihy, o který jde především, je nutno jejímu autorovi přiznat i jistý literární talent, jenž by se mohl v budoucnu slibně rozvinout. Ostatně geny k tomu zdědil po svém dědovi Arturu Závodském, významném teatrologovi, literárním historikovi a překladateli. Autorův místy jemně ironický styl se projevuje hlavně v pasážích, v nichž vzpomíná či glosuje své vlastní působení na MF. Čím čtenáře navíc skutečně pobaví, to jsou citace neobratných výroků druhého nejbohatšího muže Česka, bývalého ministra financí a současného premiéra, vyřčené jakousi československou hatmatilkou, autorem přesně odposlouchané. Pozoruhodný je třeba úryvek o třecích plochách oligarchů a jejich vzájemném boji, v němž má právě Babiš díky své politické funkci velkou výhodu.

Jak píše Závodský: „Symbolem pro jeho (Babišovu) radost z toho, že nějaký jiný velký hráč od něj něco potřebuje a on si ho může vychutnat, bylo ‚žmúlaní čepic‘. To pokaždé s neskrývanou rozkoší opakoval, když mu přišla nějaká zpráva s žádostí jiného oligarchy, například: ‚Ten kokot…by rád zmenil náhled ministerstva na… to ale ještě bude muset žmúlat čepicu.‘“

Možná by stálo za to, aby Český národní korpus založil složku s názvem Andrej Babiš, kde by shromažďoval tyto jazykové perličky ze dna. V Závodského knize je jich pro začátek dost.

Co říci závěrem? Andrej Babiš bývá často ztotožňován s postavou neomaleného buranského zbohatlíka Bohuše z dnes již legendárního filmu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág. V jeho závěru hrdina či spíše antihrdina praví z plátna k divákům: „Tak, a teď si vás kúpim všecky.“  Knižní debut doktora práv Ondřeje Závodského budiž důkazem, že se tak zatím nestalo.

Viki Shock

Recenze vyšla rovněž na babylonrevue.cz, v srpnu 2019

Sdílet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *