Carlos Fuentes měl Mexiko rád a často zasazoval své novely a romány právě do svého rodného kraje (je to sice trochu nepřesné, protože se narodil v Panamě, ale národností a srdcem to byl Mexičan). Stejně tak je tomu i v případě této variace na klasický román Brama Stokera Dracula.
Novela Vlad vlastně vůbec nezastírá, že by měla být něčím jiným, větším a hlubším. Na to ani útlá knížka neposkytuje prostor. Už od počátku se Fuentes vrhne na vykreslení podivné advokátní atmosféry (lehce připomínající Kafku, viz přelud přicházejícího a kontrolujícího šéfa), kterou nás provádí hlavní hrdina, oddaný manžel, hrdý otec a poživatel života, advokát Navarro. Jeho poklidné (možná stereotypní) dny, kdy přes den pracuje a po nocích se oddává úžasnému sexu se svojí ženou, utne prosba jeho nadřízeného, aby zařídil dům pro jeho přítele, který se chce do Mexika přistěhovat. Odkud? No přeci z Karpat.
Samozřejmě, že okamžitě po příjezdu se začnou dít podivné věci. Vždyť co čekat od cizince, který si nechá zazdít všechna okna v bytě, probourat tunel do rokle a vyhodí zrcadla. Schizofrenní nálada se spirálovitě točí vzhůru, paranoidní představy dostávají rozměr a reálnou hloubku a dřív, než se člověk naděje, je tu finále.
Fuentesův Vlad bere Stokerův odkaz do svých rukou a než aby se jej snažil překonat, či napodobit, vydává se vlastní cestou (už samotné přemístění do středoamerických reálií slibuje naprosto jiný příběh). A to cestou svižnou a zároveň nepříjemně provokující. Snad nikdy v životě jsem neměl tak nutkavý pocit otočit stránku a nikdy v životě jsem necítil takovou radost z toho, že autor zvolil takový styl, jaký zvolil. Fuentes prostě za celou novelu nenapíše ani jednu zbytečnou větu. Není tu naprosto žádná vata, která by natahovala příběh, zároveň ale precizně, chirurgicky a bez přestání posouvá skalpel podivného setkání dále.
Navarro tak, i když je jeho jepičí život knižní postavy omezen pouze 140 stránkami, dostává velmi plastický obraz, který je utvořen především jeho láskou ke své ženě a ztrátou společného syna (pouze několik let před napsáním novely zemřel syn i autorovi). I to přispívá k tomu, že když dojde na vcelku očekávané finále, kniha nepředhodí klišé v podobě česneku a kůlu. Místo toho se ponoří do předem vytvořené plastičnosti a položí daleko silnější a hlubší otázky, než které čtenář očekával, když knihu otvíral. Je nesmrtelnost to co chceme? Měli bychom ji chtít? A co jsme pro ni ochotni obětovat?
Síla, s jakou Fuentes uzavírá svůj bizarní výlet do vily hraběte Vlada, má sílu rezonovat velmi dlouho. A to i díky tomu, že vás okamžitě napadne: kdopak sedí v tom autě?
Hodnocení: 85 %
Autor: Jakub Šimáček
Napsat komentář