Dám ti pěstí, bo jsem Bílý válečník

Úvodní perex do značné míry předznamenal, že následující řádky se nebudou nést ve snaze objektivně postihnout (ne)kvality titulu, kterým po úspěchu Krvavého sportu z roku 1988 belgický rodák Jean-Cloude Van Damme potvrdil, že s ním musí hollywoodský akční film počítat. Naopak, po letech osvěžené diváctví na Kicboxera, který nyní díky MagicBoxu vychází i na Blu-Rayi, nekriticky útočí na ty nejnižší recenzentovy pudy: na vzpomínky z dětství.

Ačkoliv mé srdce odedávna patřilo a patří hrdinnému duu Arnie a Sly, donebekopající Van Damme mým dětským a mladistvím očím neuniknul a mimo jiné zapříčinil, že jsem se i se svou zavalitou postavou přihlásil na lekce karate. (Kdoví, kde bych dnes místo vysokoškolského učitelování byl, kdyby tenkrát kvůli nějakým trestním přečinům našeho mistra lektora neodvedla z jednoho tréninku státní policie a kurz tím definitivně neukončila.)

Van Damme na rozdíl od Schwarzeneggera a Stalloneho v době, kdy natáčí Kicboxera, ještě nemá ani v nejmenším pevnou pozici. O čem svědčí i jména (a de facto i kvalita) režisérů. Pokud bychom do databáze zadali to, jehož jméno si nesmíme pamatovat, zjistili bychom, že režisér Kicboxera ve své filmografii má zářezy, díky kterým kinematografie může mít pevně vydlážděné dno. Svým způsobem bychom mohli coby jednu dlaždici počítat právě i film s Van Dammem, kdyby ovšem nebyl tak esenciálně žánrově čistý (v kontextu tehdejších let) a kdyby nás coby malé diváky tolik nenadchl.

Dívání se po letech samozřejmě pracuje už s odlišnými dojmy. Ano, nyní hned expozice vyvolává úsměv. A dál to není odlišné. Rovnice má jasné proměnné: osmdesátková vizáž herců (mrkněte na holého Van Damma v riflovině a máte o program na pár dalších nočních můr postaráno), hudební kompozice (dá se tomu tak říkat?) a příběh, z jehož množství klišé byste babičce mohli uplést svetřík. Jenže Kicboxer nabízí vše, co si pod sportovním akčním filmem daného období představíte. Hrdina, určitým způsobem outsider, bolest, která vytvoří touhu po pomstě, pomsta pak nutnost po seberozvoji (trénink, pochopitelně se zenově klidným mistrem, který pravděpodobně kdysi uměl lámat bambus stejně jako krky kolemjdoucích) a seberozvoj zase hrdinu promění v citlivějšího, trpělivějšího tvora, který vítězí nejen nad záporákem, ale i nad všemi zlými duchy v sobě. A ještě se stihne zaláskovat, bo bez polibků by se ten ogar cítil v asijské divočině nějak sám.

Hledání příčin, proč tehdy film Van Damma proslavil a proč dodnes vzbuzuje pozitivní ohlasy, by mohlo všechny ty průzračně čisté vyprávěcí formulky přeskočit a ukotvit v bojových scénách. Van Damme nemusí tolik hrát, protože vesměs během celého děje se soustředí, trénuje a ve zpomalených záběrech výkopů a úderů monstrózně poulí oči a otevírá ústa. Jenže stejně jako Stallonemu jeho naivitu v Rockym věříte, tak podobně věrohodný je zde i Jean-Cloude. On coby herec totiž v Kicboxerovi podobně jako jeho postava sám sobě a světu něco dokazuje. Musíme s ním počítat. Vítězným úderem jeho příběh nekončí. Opakovaně si vybojovává skrz další a další film svou pozici. Balancuje na hraně veleúspěšné celbrity a filmového odpadu. A vlastně není úplnou náhodou, že stejně jako Stallone v šestém díle Rockyho, tak Van Damme ve výtečném JCVD s odstupem nahlíží na mýtus, který v sobě/kolem sebe vytvořil. A Kicboxer má v kinematografii to důležité místo, že vznik daného mýtu (o americkém snu?) významným způsobem podněcuje.

Proto když se budete na film dívat a nebudete u něj prožívat pocity, které se váží na vaše dětství, kdy jste na VHS film zastavovali a jednotlivé hmaty si zkoušeli, zkuste vnímat jeho nemalou roli ve vývoji žánru, který už dnes vypadá podstatně odlišně. A když nic jiného, s velkou pravděpodobností se budete u filmu bavit…

P.S.: Film musíte mít doma už z důvodu taneční scény, abyste si Van Dammovy kreace mohli prohlédnout opravdu podrobně. To myslím vážně.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *