Temné břehy jsou přesně ten typ knihy, který člověka okamžitě vtáhne do temnoty minulosti, jež nikdy nebyla pořádně uzavřena. Před čtrnácti lety byly uneseny čtyři mladé dívky a jen jedna jediná přežila – Emilie Volfová, nalezená téměř bez známek života na břehu rybníka v opuštěném kempu. Od té doby žije s traumatem, které se snaží přetavit v sílu tím, že vstoupila k policii a pomáhá hledat spravedlnost pro ty, kteří už ji nemohou najít sami.
Příběh Emilie, dívky, která před lety přežila útok sériového vraha, okamžitě vtahuje do podmanivě temné atmosféry maloměsta, kde se minulost odmítá nechat pohřbít. Už od prvních stran je cítit zvláštní napětí – takové to nepříjemné, ale přitažlivé mravenčení, kdy tušíte, že něco není v pořádku, i když ještě přesně nevíte co.
Autorka mistrně pracuje s propojením klasického detektivního vyšetřování a jemného nádechu něčeho, co se nedá jednoduše vysvětlit. Jako by se nad hladinou rybníka neustále držel chlad, který připomíná, že některá tajemství mají zůstat skrytá… nebo naopak znovu vystoupit na světlo. Jakmile zmizí další dívka, napětí začne narůstat a na povrch vyplouvají stíny, které měly zůstat pohřbené hluboko pod hladinou. Emilie se ocitá mezi dvěma světy – mezi racionálním policejním rozumem a tichým hlasem intuice, který ji neustále vrací na místo, kde kdysi málem zemřela. Čtenář má chvílemi pocit, že by se měl zhluboka nadechnout, protože atmosféra je tak hutná, až se skoro dá krájet.
Emilie je jako hlavní postava mimořádně zajímavá. Je silná i zranitelná, odhodlaná, ale zároveň přetížená vlastními vzpomínkami. Neustále si klade otázky, které by si možná nechtěla pokládat – a spolu s ní si je pokládá i čtenář. Co se tehdy u rybníka skutečně stalo? A je vůbec možné utéct minulosti, nebo si nás nakonec vždycky najde? Právě tahle nejistota, která se vine celým příběhem, vytváří až mrazivou atmosféru a žene čtenáře dál a dál.
Na knize oceňuji především to, jak výborně pracuje s napětím. Nejde o laciné šoky, ale o promyšlené vrstvení pocitů, náznaků a ticha mezi řádky. Člověk se několikrát přistihne, že čte rychleji a rychleji, jen aby zjistil, zda to, co tuší, je skutečně pravda — a většinou není. Autorka dokáže příběh lámat v momentech, kdy to čekáte nejméně, a díky tomu kniha ani na chvíli neztrácí tempo.
A nakonec musím zmínit samotnou autorku Kristýnu Trpkovou. Není divu, že se stala nejmladší držitelkou ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivku – její práce si to zcela zaslouží. Kristýna Trpková prostě umí vyprávět příběhy, které člověka pohltí, a Temné břehy jsou toho dalším důkazem. Autorka má neuvěřitelný talent vystavět napínavý, temný a emočně silný příběh, který drží až do poslední řádky. Pokaždé mě překvapí, jak silnou atmosféru dokáže vytvořit bez zbytečných kudrlinek. Pokud bude takhle pokračovat, máme před sebou autorku, která bude jednou patřit mezi nejvýraznější české tvůrce thrillerů.
PS: A přiznávám – v noci se mi o té knize zdály děsivé sny.
Autorkou recenze je Simona Krchová
Napsat komentář