„Omlouvám se. Vážně jsem si toho nevšiml,“ sypal jsem si popel na hlavu a divil jsem se, že na omluvě za zprasenou práci není nic špatnýho. Degradujícího. Naopak, skoro jsem měl pocit, že jsem frajer a dokážu to přiznat.
„V poho,“ usmál se Dalibor. ¬„To se tady stalo každýmu.“
Bylo to zvláštní. Přiznání vlastní porážky nebolelo. Možná jsem na chvíli zaznamenal pocit jakési pýchy. Teda, v tom dobrým slova smyslu. Dobrovolně jsem hodil svoje ego do pračky. A jsem zvědavej, co vytáhnu. Pár dnů ho tam nechám. Ať se propere.
Kapitoly se střídají ve vyprávění Zlaty a Rendy, takže vidíme pohledy z obou stran. Na můj vkus měla o hodně víc prostoru Zlata, což je trošku na škodu, protože pohled Rendy dodával románu šmrnc. Autorka si dobře poradila s vykreslením obou velmi odlišných postav. Byly uvěřitelné a zajímavé. Každá z nich měla své klady a zápory a obě prošly během románu postupným vývojem. Celkově napsala Blanka Hošková příjemný a vcelku čtivý román. Dokázal mě zaujmout, pobavit, naštvat i zarazit se a přemýšlet o sobě a svém chování k druhým. Co mě však nepotěšilo, byl samotný závěr, který vzhledem k celému vyznění knihy působil jako pěst na oko. Zkrátka něco jako: zazvonil zvonec, pohádky je konec, všichni najednou prozřeli a všichni vyhráli.
Zlato(v)lásky doporučuji především ženám. A když píšu ženám, myslím opravdu ženám, ne dívkám, ne slečnám, ale ženám. Ženám, matkám, manželkám a šéfovým.
Autor: Barbora Obstová
