A zase ten Hobit

Zvláště v případě trilogie o hobitovi Bilbo Pytlíkovi se rozhodně ani v nejmenším nedá hovořit o jednoznačném přijetí. Do značné míry na rozpacích sehrálo svou roli rozhodnutí jednu docela útlou knížku rozčlenit na tři megadlouhé filmy. A z jedné docela útlé pohádkové knížky udělat formálně film mnohem bližší epickému (a mnohdy temnému) Pánovi prstenů. Sám za sebe neskrývám, že obě zmíněné strategie mne demotivovaly, abych se o Hobita více zajímal. Zkusil jsem to s prvním dílem, Neočekávanou cestou, která mi ve vší nahotě potvrdila obavy. Film byl zbytečně nudný a lehkost a hravost knižní předlohy, do které jsem se (s geniálními ilustracemi Jiřího Šalamouna) v dětství opakovaně zamilovával, naprosto vytlačil. Z jakéhosi neznámého popudu sebemrskačství jsem však do téže řeky vstoupil podruhé, pustil si Blu-Ray s pokračováním, Šmakovou dračí pouští a můj naprosto odlišný pocit si můžete zhmotnit v písmenkách této recenze, kterou jsem před rokem na blogu Neoluxoru publikoval.

To, co mnozí z mého okolí začali kritizovat, já s nadšením přijal. Temnoty bylo tak akorát, Jackson do koktejlu přidal větší koncentrát zábavy a dal větší prostor Martinu Freemanovi, na jehož výjimečném herectví kouzlo filmové hobití trilogie – dle mého soudu – především stojí. Nepopírám, že prostřední část Jacksonova vyprávění místy přitahovala diváka za vlasy, ono hopsání po sudech a naivně patetická láska hraničila se zdravou mírou masového blockbusteru. V tomto směru se poslední díl umírnil, snad především díky své zápletce, neboť v Bitvě pěti armád jde o bitvu pěti armád. I tak Jackson udělal určitou úlitbu diváckým bohům, když navyšuje svou pozornost směrem k tragické zamilovanosti elfí krásky Tauriel (a to jako fakt, i ty uši mi nevadí). A znovu se více vrátil k Pánu prstenů, protože de facto předznamenává zlo, jež poté Středozem pohltí. Jenže tentokrát umí být víc dějový (ne nutně akční) a méně patetický (já se kupříkladu u Návrat krále dost nemístně nasmál).

Vlastně z poslední použité věty, byť umístěné v závorkách, lze odvodit můj soud. Zatímco trilogie Pán prstenů co do mého zájmu o postavy šla směrem k nezájmu, u Hobita jsem se bavil víc a víc, dokonce jsem i rezignoval na potřebu chtít po Jacksonovy věrné či nevěrné adaptování a díval se na Hobita na jeho film. (Ale upozorňuji, že vlastně nejsem Tolkienovec a nedokážu se udržet v hádce o původu Elfů ani dvě a půl minuty.) A tak mi Bitva pěti armád udělala radost. Sice mi tato trilogie s největší pravděpodobností nikdy zrovna k srdci nepřiroste, ale hodnocením se nebojím jít k 80 %.

Mohl bych pár bodíků přičíst díky bonusovým materiálům, které mě chvílemi baví ještě více než film, i když…myslím, že si pro nás distributor hlídá ještě další zajímavější, které vypustí na speciálních edicích s prodlouženou verzí.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *