Ani se nemusíte příliš zajímat o dějiny výtvarného umění, abyste na „keanovské velké oči“ narazili. Děti, vesměs dívenky, které se opravdu hooodně smutně koukají, se totiž z malířského plátna a uzavřených výstav poměrně rychle a snadno dostaly na plakáty, kalendáře, pohlednice a kdejaké další předměty (až cetky). Úmysl o intelektuální umění dostalo řádně na zadek, přetavilo se v dobře prodejný kýč pro masu. Jenže o tom Burtonův film vlastně není…

Tzv. Velké oči totiž mají ještě svůj další příběh. Dlouhá léta se za jejich autora považoval Walter Keane. Vystavoval, dával rozhovory, chodil do televize, byl obletovaný, úspěšný, bohatý. A měl velký dům. A v tom domě místnůstku. A v ní manželku. Jmenovala se Margaret a malovala v té místnůstce obrazy. S malými dětmi, které se opravdu hooodně smutně koukají.

Že je ve skutečnosti autorkou veleúspěšných obrazů a obrázků právě Margarete jsme se mohli dozvědět až po roce 1970. Tedy já ne, já ještě nebyl, ale někdo z vás třeba. Já se to dozvěděl až díky Timu Burtonovi. Toho vždy určitá zvrácenost schovaná za krásami středostavovské Ameriky lákala, nepřekvapí, že se proto na Velké oči zaměřil. Tam, kde se pro jiné rodil příkladný americký sen, pro něj bujelo ukázkové pokrytectví. Pohádka v Burtonově podání zkrátka vždy v sobě má nějaký nádor, o němž společnost buďto netuší, nebo jej odmítá brát v potaz a tváří se, že úsměv na tváři nemocného je přece podstatnější a krásný.

A tak i film, který nejprve vypadá jako romantická chvilka pro nedělního divákovo odpoledne, začne získávat na dramatičnosti. Že si to Margarete nenechala líbit se dozvíme i z Wikipedie. Způsob, jak k jejímu vítězství Burton dospěje, představuje kouzlo filmu. A ačkoliv, jak říkal perex, se zdá být vše mnohem decentnější, přesto i v Big Eyes se typického Burtona nezbavíme. Už samotnou expozici a první idylické chvíle režisér úmyslně sladí více, než by nám náš doktor přál. S dekorem a stylizací nepřestává i v situacích, kdy se z Waltera stává spíše posedlý maniak. A aby to bylo ještě filmařsky podvratnější, brzdí Amy Adams (ztvárnila Margarete) v míře hereckého vyžití, zatímco Christopha Waltze posouvá do sotva snesitelného přehrávání.

Big Eyes proto nabízí rozhodně dvojí zážitek. Uspokojí široké diváctvo, zejména to něžné, které oblaží pocit spravedlnosti a vítězství ženské emancipace, stejně jako ty, kteří dohledávají za jemnými mrknutími Burtonova oka ironické komentáře.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor