Jestliže je stostránkové dobrodružství odehrávající se v mrakodrapu, pojmenované Flouk a Líla, lákavé především svým velkým kocourem na přebalu, mnohem útlejší a drobnější knížečka s portrétem královské rodinky upoutá naše oko názvem. Kdo si prdnul u dvora dává vzpomenout na úspěšného Krtka, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu. I zde v centru pozornosti stojí „všednodenní biologická činnost“, o které se však zrovna mnoho nenamluví, protože je to neslušné. A snad proto se rozhodl český přední flautulog (to slovo jsem až do přečtení knížky vůbec neznal), doktor Ovanul (ehm, pardon, ale to jméno je zde až cimrmanovsky osudové), takový zvyk, možná tabu, nabořit. V knížečce nebojuje dobro se zlem, nemá vlastně žádné jiné větší poselství, nežli předat dětem zprávu, že prdí každý z nás a zkrátka se to občas stane i ve chvíli, která si zasluhuje „ticho“. Ovanulův text je střídmý, jak do výraziva (literárnosti), tak co do počtu znaků. Podstatná je ústřední zpráva a kouzlo a těžiště knihy spočívá zejména v grafickém zpracování a ilustracích. O ně se postarala Alžběta Göbelová, tohoto času studentka animované tvorby ve Zlíně. Formát knihy pracuje s horizontálními kompozicemi, proto zde dominují spíše na informace bohaté obrazy. Řada figur, které jsou si vzájemně danou výtvarností podobné, současně každá má svůj typický charakteristický rys, aby se i onen malý čtenář mohl pokusit na ni zaměřit a vyčíst, o jakou postavu (a možná i povahu) jde. Jestliže je rukopis především citlivý, jemný – i ve svém využití barev, tak vidění prostoru a dějů v něm si s takovou skromností netyká. V obrazech totiž najdeme řadu malých detailů, které je obohacují a „zhurmoňují“.
Naopak ilustrace Kateřiny Hikadové, která povýšila nenáročný, ale svým plynutím a vyzněním milý text Petry Dvořákové u Flouka a Líly, své přednosti staví na dobře zvládnuté vertikální kompozici, rozestavěný objektů kolem hrdinů, na plošnosti obrazu – a vlastně i samotné kresby. Stejně jako se dějově jednolitý příběh rozkládá v knize do řady drobných kapitol, tak i obraz Kateřiny Hikadové se utváří z čitelných samostatných částí a částeček. Chvílemi tak její ilustrace vypadají spíše jako by je autorka seskládala z vystřižených papírků a nebylo by troufalé si představit, jak se taková kresbička rozpohybuje ve stylu papírové loutky.
Jestliže je knížka Kdo si prdnul u dvora provokativně nová svým obsahem, Flouk a Líla zápletkou směřuje spíše k osvědčenému tématu přátelství, byť zde nezvykle mezi živým kocourem a počítačovou myší. Charakterizaci postav obě úmyslně, i s ohledem na čtenářův věk, ponechávají v základních obrysech. Řada povahových rysů se ale projevuje nikoliv obyčejným vypravěčským popisem, nýbrž akcí. A samozřejmě ilustracemi. Právě ty si v těchto dvou případech zaslouží pozornost, už protože, že jak pro Göbelovou, tak Hikadovou jde o vůbec první samostatné knižní práce.
Hodnocení Kdo si prdnul u dvora: 80 %
Hodnocení Flouk a Líla: 75 %
Autor: Lukáš Gregor