Její muž spáchal sebevraždu. Možná. Možná to tak mělo jenom vypadat. Přece jen, co by mladého, perspektivního muže, jehož kariéra je na vzestupu, přimělo k tomu, aby si strčil hlaveň pistole do pusy a zmáčkl spoušť? Ať už ale Willův život skončil jakkoli, Maggie zůstává sama. Se svými vzpomínkami, bolestí v srdci a podivným dopisem, který odhaluje jedno velké, léta střežené tajemství.
Je pravda, že Robert Bryndza si získal srdce mnoha čtenářů velmi rychle. Už jeho první knížka se těšila velmi pozitivním ohlasům a od té doby není snad nikdo, kdo by si některou z jeho detektivek nepřečetl a nedočkavě nečekal na další. A oblíbený autor, logicky, plní velká očekávání a dopřává své, stále se rozrůstající čtenářské a fanouškovské základně stále další a další dávku napětí, vyšetřovacích metod a vymýšlí nové způsoby a důvody, proč člověk zabije člověka. Nejinak je tomu i v jeho nejnovějším románu Tíživé ticho.
Je pravda, a mám dojem, že je třeba to zmínit, že pro mě osobně to bylo první setkání s tímto autorem, takže tu odpadá možnost srovnání s jeho předchozími knihami. Nicméně, jsem o to radši, protože s nějakým jasně daným očekáváním se další autorovo dílo vždycky hodnotí tak nějak hůř a složitěji. Je taky pravda, že jsem zpočátku, při prvních kapitolách, nebyla z Bryndzova stylu psaní a stavění příběhu příliš nadšená a stále k němu mám jisté výhrady co se jakési bohatosti a pestrosti týče. Zkrátka jsem se nedokázala naladit na tu všeobecnou oslavnou vlnu. Čím více jsem se ale v příběhu posouvala, tím víc si získával moji pozornost a budoval ve mně nutkavou potřebu pokračovat dál. Což je rozhodně jedna z mnoha věcí, která v tuto chvíli hovoří v autorův prospěch a velmi pozitivně mu nahrává do karet.
Robert Bryndza v téhle zbrusu nové detektivce, která nemá s jeho předchozími knihami naprosto nic společného a otevírá tak možnosti získat si nové nadšené čtenáře, přichází s velmi poutavým, čtivým a velmi propracovaným příběhem. Napíná nás, nechává na pochybách, zda vůbec hlavní hrdince můžeme věřit to, co nám vypráví, zda vůbec můžeme věřit Willovi, který k nám velmi silně promlouvá i přesto, že se jeho tělo rozkládá kdesi v rodinné hrobce a nedává nám jasný pohled na to, zda jsou postavy zahnané do úzkých kladné a zaslouží si podat pomocnou ruku, nebo jim jejich osud patří. A to v dnešní době nedokáže každý. Na vytvoření ostrého příběhu, silné zápletky, společenského přesahu a postav, které nejsou černobílé, už člověk potřebuje aspoň malé literární střevo.
Autor: Vybíráme z médií: Magazín Luxor
Napsat komentář