Konsternovaná nejen vší tou nenávistí a nechutí vůči osobě, která je tak blízko, se nedokáži ani pohnout. Slyším, jak se mi prohlubuje dech, zrychluje se a já se marně bráním touze a vášni, která mě začíná pohlcovat. Tohle přeci nemohu nikdy dopustit! Jak mě může tolik fyzicky přitahovat někdo, kdo nemá špetku mé důvěry? Takový ztroskotanec, samolibý frajírek bez špetky morálních zábran?
Je sice pohledný, ale můj mozek jasně říká: Nedělej to! Seber se a odejdi! Tohle nechceš! K něčemu takovému nikdy nedojde! Mám přeci svou hrdost. Slíbila jsem si, že tohle již nikdy, ale opravdu nikdy nedopustím. Proč se mi pak tolik podlamují kolena? Jak je možné, že tu stále stojím a nejsem už dávno pryč? Co je to se mnou? Lehce se dotkne mé kůže a celým mým tělem projede záchvěv vzrušení. Tohle už dál nezvládnu.
Můj mozek mi říká, že to nesmím udělat, ale moje tělo to chce. Měla bych už skutečně vypadnout, ale nedokáži myslet na nic jiného. Znovu si přikazuji odejít, ale marně. V ten moment uslyším rozkaz: Otoč se! Ne prosbu nebo přání, ale drzý rozkaz. Jak si dovoluje se mnou takhle mluvit? Nakloní se blíž a svůj požadavek zopakuje: Otoč se! Hned!
Dva znesvářené rody. Dvě rodiny, které si nemohou přijít na jméno. Jak je to nám všem povědomé a známé. Klasické drama jako z Romea a Julie od Williama Shakespeara. Nejmladší generace, která je předurčena jít proti sobě. Nenávidět se. A přesto právě v nich může vzniknout naděje, že by se po generace živené křivdy mohly urovnat. Ovšem záleží na tom? Nezáleží. Jsou mladí a mají své vlastní plány a životy. Nechtějí ztrácet čas minulostí.
Nechtějí ztrácet čas ničím jiným, než vyřešením dědictví a řešením něčeho jiného než pracovních povinností. Práce mají nad hlavu. Mají jen jednu výjimku a tři pravidla. Sex z nenávisti!
Každý hledáme člověka, který nám bude nejen blízký, ale bude naše spřízněná duše. Člověk, který získá to nejniternější a nejintimnější, k čemu se jen lze dopracovat. Naši důvěru. Můžeme si nalhávat, že vše zvládneme sami. Vnucovat si představu, že sami jsme celiství a dokážeme být šťastní sami se sebou. Život však často není snadný. Je dobré mít vedle sebe někoho, komu na nás natolik záleží, že upřednostní naše potřeby před těmi svými.
Mít svůj osud pevně ve svých rukou. Umět se uvolnit, odpočinout si, protože víme, že se nám nic nemůže stát. Stále nad námi bdí někdo, kdo za nás bude bojovat a bude nás chránit. Někdo, kdo bude šťastný z našich úspěchů. Bude se z nich radovat společně s námi.
Vi Keelandová napsala erotický román Rivalové pro odlehčení těžkého období, kterým poslední roky lidé prochází. Naprosto s ní souhlasím v její vizi, že bychom se měli soustředit na to krásné, co se stále kolem nás děje a čeho jsme schopni. Nenechat se pohltit vší tou negací, která se na nás valí ze všech stran. Kniha je plná vášně. Nadupaná jiskřivou, až výbušnou atmosférou, po které nemůže následovat nic menšího než extáze. Občas je potřeba přestat neustále myslet a udělat to, po čem nejvíc toužíme. Jedině tak se dostaneme až na samý vrchol. Cestou však musíme využít pouze své dobré stránky.
Autorka recenze: Eva Marešová
Autor: Eva Marešová
Napsat komentář