Knihy nejsou jen na čtení, na zábavu nebo na poučení. Některé existují hlavně proto, aby nás měnily, formovaly a osázely určitými koncepty. To dokážou všechna svatá písma, Tao Te Ťing, Danteho Božská komedie, Komenského Labyrint světa a ráj srdce i Homérova Odyssea. Pro děti konce dvacátého století Harry Potter. A pak existují knihy, které nesázejí nová semínka, nesochají naše nitro, nepřetvářejí nás v něco jiného, lepšího – ale odemykají poklady, které v nás již jsou, schované, uspané nebo dosud přehlížené. Coelhův Alchymista, Bachův Jonathan Livingston Racek, Malý princ Antoina de Saint-Exupéryho…
Ty druhé jmenované knihy budou proti těm prvním vždycky působit jednoduše, škarohlídi je možná dokonce nazvou prostoduchými. Bývají v tom nejlepším slova smyslu „instagramovatelné“, výňatky z nich se objevují na stránkách s denními afirmacemi, okřídlené citáty z nich se skví na hrnečkách firemních asistentek a visí na nástěnkách jejich šéfů. Hlášky z nich jsou natolik zlidovělé, že je znají všichni, aniž leckdy tuší jejich zdroj. To není nedostatek, ale naopak důkaz kvality takové knihy – neměla nás dlouhým působením rozhníst, nakynout, tvarovat, ale naopak bryskně zaťukat na to, co v lidském srdci už stejně dřímá. Probudit to. Odemknout. Třeba jen jednou, nakrátko, na tu správnou chvíli. Třeba jen v situacích po životním „zemětřesení“, kdy není čas ani energie na dlouhé vstřebávání nových témat, připomenout, co se pod troskami skrývá a proč je dobré je odházet. Třeba jen v mlhavých životních obdobích ukázat, kde je světýlko, podle kterého se můžeme orientovat. Když je člověk ve tmě, nepotřebuje světlomet, aby věděl, kterým směrem zamířit – stačí malá baterka, možná i jen maličká světluška. Může být blízko a posvítit vám na bezprostřední okolí, takže se lépe zorientujete. Může blikat v dálce a dát vám tak najevo, kam stočit svůj další krok.
Kniha Chlapec, krtek, liška a kůň ilustrátora Charlieho Mackesyho je přesně takovou světluškou. Je skromná, nádherná, jednoduchá, univerzální a ano, velmi instagramovatelná.
Vzkazy proroků v metru
Každá generace si potřebuje vyprávět příběhy o důležitých hodnotách po svém, svým současným jazykem, svým současným způsobem, skrze svá současná média. Není proto divu, že mnoho textově jednoduchých nebo na obrázcích postavených knih dnes původně začíná jako náhodné příspěvky na Instagramu.
Upřímná poezie kanadské básnířky indického původu Rupi Kaur stejně jako překrásné ilustrace s ručně psaným textem Charlieho Mackesyho začaly svou cestu k odemykání srdcí lidí ve virtuálním světě. Jejich vzkazy fungují podobně jako vzkazy napsané v písničce Sound of Silence (Zvuk ticha) dua Simon & Garfunkel: Slova proroků / jsou psána na stěnách metra / na stěnách činžáků / šeptaná za zvuku ticha (The words of the prophets / Are written on the subway walls / And tenement halls / And whispered in the sound of silence).
Instagram dnes tak trochu funguje jako stěny newyorského metra v písni Simona a Garfunkela. Přes pozlátko, které tam vládne, se na jeho stěnách z „nasprejovaných“ vzkazů pozná, kdy svět přestává být v pořádku.
A také se tu objeví první světlušky – krátké, jednoduché připomínky, proč by se nám po rovnováze, harmonii, svobodě či laskavosti mělo začít stýskat.
S laskavostí se neválčí
Alchymista, Jonathan Livingston Racek, Malý princ, Medvídek Pú a další knihy-světlušky, knihy-odemykače mohou obsahovat nejrůznější příběhy, mohou dokonce nést nejrůznější vzkazy, ale jedno mají společné: srší laskavostí. A laskavost má jeden zvláštní aspekt: nedá se proti ní bojovat. Představovat si někoho, kdo by vytáhl do boje proti laskavosti, je absurdní. Umíme si představit vykuka, který by ji zneužil. Umíme si představit sociopata, který by ji ignoroval. Ale představa, že někdo bojuje proti laskavosti, je pro nás tak nepřirozená, že se nám daří jen horko těžko.
Laskavost a laskavé vztahy jsou nejuniverzálnější lidské potřeby. Platí napříč kulturami, věkem, pohlavími, velikostí majetku. Jsou to také hlavní podmínky toho, aby lidské společenství mohlo vzkvétat. A přesto to každá generace zapomene a musí se to učit znovu, i když jí předešlé generace tolikrát ukázaly, že nelaskavost nefunguje, mrzačí nás, okrádá nás o kreativní energii a místo vzkvétání bez ní sotva přežíváme.
Všichni to víme – touhu po laskavosti a soucitných vztazích, ve kterých můžeme být tím, kým jsme, v sobě neseme bez rozdílu. Laskavé vztahy jsou tím, po čem toužíme, když už máme všechno, co si šlo koupit. Laskavé vztahy jsou tím, po čem toužíme, když nám nezbude nic a přijdeme o vše, co si šlo koupit.
Naše touha po laskavosti je tak samozřejmá, že na ni snadno zapomeneme, dokud nám ji nějaká jiná samozřejmost nepřipomene, třeba v podobě krásně ilustrované knihy. Taková kniha nemusí být psaná tím nejvycizelovanějším jazykem, dokonce nemusí obsahovat moudra, u kterých člověk zvolá: „Aha! To jsem nevěděla!“ Dokonce skoro vždycky píše o věcech, u kterých máme pocit: „Ano, to přece dávno vím! Jen jsem to potřeboval připomenout.“ Taková kniha neukazuje svět, jaký je, ale jaký bychom potřebovali, aby byl. Jaký by všechny děti potřebovaly, aby byl, aby nemusely vyrůst v zahořklé, zklamané dospělé. To dítě v nás pořád je a doufá, že se mu to podaří.
Napsala: Laura Crowe
Kniha Charlieho Mackesyho Chlapec, krtek, liška a kůň je óda na laskavost, která si již získala srdce více než milionu čtenářů. Vypráví o přátelství mezi zvídavým chlapcem, lačným krtkem plným chuti do života, liškou, kterou strázně naučily ostražitosti, a moudrým, něžným koněm. Všichni čtyři objevují širý svět. Cestou procházejí bouřemi. Učí se milovat.
Autor: Vybíráme z médií: Page
Napsat komentář