Již svou prvotinou Kříďák se katapultovala mezi osvědčené autory napínavých thrillerů a ani dnes se nebojí experimentovat se svým žánrem. Britská spisovatelka C. J. Tudor přijela na podzim do Česka představit svou upírskou novinku Kolonie. Jde o temný a spletitý příběh o izolaci, strachu
a předsudcích v nás, zasazený doprostřed sněhových plání odlehlé Aljašky.
Nemohl jsem si nevšimnout, že máte na paži vytetovanou upírskou lebku. Souvisí nějak s vaší novou knihou?
Ano. Nechala jsem si ji udělat, když jsem dopsala právě Kolonii. Mám na těle několik tetování a každé souvisí s některou z mých knih. Jsou to citáty nebo symboly, které jsou pro mě něčím důležité. Takže ano, máte pravdu, upíří tetování souvisí s mým novým románem.
ALJAŠKA JE PODIVNĚ
FASCINUJÍCÍ MÍSTO PRO
ŽIVOT. OBROVSKÁ, DIVOKÁ
A IZOLOVANÁ.
Jak byste Kolonii přiblížila čtenářům a čtenářkám?
Je v ní o něco více nadpřirozena než v mých předchozích knihách, ale stále se jedná v první řadě napínavý thriller z malého města. Tedy přesně o takový příběh, jaký moji čtenáři očekávají. Děj se odehrává poblíž malého městečka na Aljašce, které jsem navštívila, když jsem se připravovala na tuhle knihu. Myslím si totiž, že pro vystižení atmosféry je nezbytné pobývat nějaký čas v lokalitě, o které píšu. A Aljaška je podivně fascinující místo pro život. Obrovská, divoká a izolovaná. Města jsou tam malá, téměř odříznutá od civilizace, zejména v zimě. Připadalo mi to jako ideální místo pro temný příběh o nebezpečí číhajícím v mrazivé divočině.
Utkvělo vám z cesty na Aljašku v paměti nějaké konkrétní místo víc než ostatní?
Letěli jsme do Seattlu a poté do Anchorage, pak jsme navštívili malé městečko Talkeetna, které inspirovalo fiktivní Deadhart v knize. Talkeetna je odlehlé a svérázné místo, v zimě tam jezdí vlak jen jednou za měsíc, a to jen pokud to počasí dovolí. V místní atmosféře se pak staré aljašské tradice prolínají se zvídavostí milovníků přírody, kteří sem přijíždějí z celého světa. Divočina je úchvatná, ale panuje tam současně děsivá izolace. Prostě ideální prostředí pro hororový příběh.
Není žádným tajemstvím, a už jsme to i naznačili v úvodu, že se v knize objevují upíři. Jak se to stalo?
Víte, vždycky jsem toužila napsat román o upírech, ale vyhnout se přitom klišé, že každý upír je neodolatelně atraktivní. Kolonie je spíše detektivní příběh obestřený záhadou. Když je nalezen mrtvý chlapec a má vysátou krev, podezření okamžitě padá na nedalekou kolonii upírů. Upíři, o kterých píšu, nejsou ti bájní. Jsou to tvorové žijící po boku lidí již tisíce let – a nyní jim hrozí vyhubení. Živí se zvířecí krví a žijí v izolovaných koloniích, protože jsou ostatními pronásledováni kvůli pověrám. Vyprávím především o strachu, o našich předsudcích vůči tomu, když je někdo jiný, a o schopnosti přežít. Několik známých mi říkalo, že si nejprve nebyli jistí, že je upírský prvek v knize dobrý nápad, ale pak si ho oblíbili a ocenili, že jsem tím lidskou temnotu obnažila víc, než kdyby šlo o čirou fantaskní nadsázku.
V pop kultuře se to upíry jen hemží, kde jste se inspirovala nejvíc?
Hlavně ve starších filmech. Třeba film 30 dní dlouhá noc je skvělý a odehrává se také na Aljašce. Jedním z mých nejoblíbenějších filmů vůbec jsou Ztracení chlapci nebo také Na prahu temnot. Mám raději temnější, drsnější upíry. Ty divoké a nebezpečné, rozhodně ne ty romantické, co se doslova třpytí! Moji přeživší upíři jsou více zvířecí. také na Aljašce. Jedním z mých nejoblíbenějších filmů vůbec jsou Ztracení chlapci nebo také Na prahu temnot. Mám raději temnější, drsnější upíry. Ty divoké a nebezpečné, rozhodně ne ty romantické, co se doslova třpytí! Moji přeživší upíři jsou více zvířecí.
Přemýšlela jste, že byste do děje zakomponovala i jiné nadpřirozené bytosti?
Ne v této knize. Chtěla jsem, aby byla realistická a soustředila se na nové pojetí upírů – dokonce jsem slovo „vampyre“ psala s Y, abych je odlišila. Možná v budoucnu něco napíšu o vlkodlacích. Mám o nich jednu povídku, ale tenhle příběh jsem nechtěla komplikovat tím, že bych přidávala zombie či něco dalšího.
Na čem právě pracujete? Existuje šance, že se do světa Kolonie ještě nějakým příběhem vrátíte?
Nejdřív jsem si myslela, že do tohoto prostředí zasadím dvě nebo tři knihy, ale zatím to nechávám otevřené. Možná sem umístím nějakou povídku, určitě je tu co vyprávět. Nicméně teď dokončuji knihu s názvem Serenity Falls. Odehrává se v malebném americkém městečku na Floridě, kde padesát let nedošlo k žádné vraždě ani jinému zločinu. Nicméně pod povrchem se skrývá něco velmi temného. Britský otec a dcera tu zdědí dům a brzy si uvědomí, že město není tak dokonalé, jak se zdá. Je to strašidelná, zamotaná a nejdelší kniha, kterou jsem napsala – asi o dvě třetiny delší než moje ostatní knihy. Rozhodně v ní je něco z Twin Peaks, možná i špetka z Truman Show, konkrétně ten obraz dokonalého světa, za kterým se skrývá něco shnilého. Moc mě to bavilo psát.
Píšete už od dětství, je to tak?
Ano, je to tak! Můj učitel angličtiny jednou řekl, že budu buď premiérka, nebo spisovatelka. Bůh mu žehnej. Trefil se. Upřímně řečeno, zpočátku jsem psala spoustu nesmyslů, ale to všechno patří k učení. Některé staré příběhy jsem znovu prošla a přepracovala do svých povídek, ale většina z dřívějších textů byla jen cvičení. S každou další knihou se člověk stále učí.
Rozhovor vyšel v Magazínu Luxor. Jeho autorem je Šimon Köppl.
Napsat komentář