Přejít na obsah
Blog
Recenze 1 317 přečtení

Líbáš jako ďábel

Nestává se moc často, aby se nějakému českému režiséru povedlo dostat do kin na původní český film 900 tisíc diváků. Marie Poledňáková to dokázala s filmem Líbáš jako Bůh (r. 2009) a dalo se tušit, že se diváci budou moci těšit na pokračování.

Recenze 1 307 přečtení

Antti Tuomainen: Léčitel

Zběsilý úprk za ztracenou láskou, plný strachu, lidské rezignace ve světě s posledními zbytky lidskosti. Takový je skvělý román Léčitel finského spisovatele Antti Tuomainena.

Recenze 1 325 přečtení

Jít proti proudu (o filmu Lov lososů v Jemenu)

Rybaření a víra – myslíte, že to spolu nemá nic společného? Před sedmi lety vyšla kniha Lov lososů v Jemenu britského prozaika Paula Tordaye, ta vyprávěla příběh, který vás mohl přesvědčit o opaku. Slavný režisér Lasse Hallström (Čokoláda, Pravidla Moštárny…) teď natočil filmovou adaptaci.

Rozhovor 200 přečtení

Miloslav Stingl: Konec světa nebude

Jak se cestovalo kdysi a dnes Rozdíl mezi cestováním za minulého režimu a dnes je v tom, že teď máme všichni svobodu. Můžete se rozhodnout a jet, kam chcete. Když se rozhodnete letět na Havaj, nasednete do letadla, když chcete jet autostopem do Španělska, tak jedete. Nikdo Vám nebude bránit. Tenkrát bylo všechno hrozně komplikované. Já jsem byl v té době nejvydávanějším spisovatelem v komunistickém bloku a všechno stálo spoustu vyřizování. My si svobody moc nevážíme, bereme ji jako samozřejmost. Tenkrát to ale samozřejmé nebylo. Nikdy jsem nechtěl emigrovat, ale byly situace, kdy jsem měl strach, že už nikdy nikam nepojedu. Ten nepříjemný pocit si pamatuji dodnes. Přitom neměli jediný důvod mě zavírat. Ale kdyby mě nepustili ven, tak bych ty knihy nenapsal. Cesty se nedají vynahradit žádnými univerzitními knihami. Mně vycházely knihy po celém světě a kdyby se tady rozhodli, nemohl bych vydávat nic. Samozřejmě jsem rád, že nastal 17. listopad a dnes už nemusím prokazovat nikomu nic. Proč jezdím na expedice sám Hodně cestovatelů jezdí na výpravy ve dvou. Vzpomenu třeba Zikmunda a Hanzelku. Já jsem byl celý život samotář, jezdím zásadně sám. Má to své výhody i nevýhody. Když jezdíte sám, má to hlavní nevýhodu v tom, že když se něco stane, byť jen uklouznete na banánové slupce, může to dopadnout tragicky. Mohla se mi přihodit nějaká maličkost a byl bych mrtvý, protože by mi nikdo nepomohl. Kdybych jel s někým, tak kolega mi pomůže. Na druhou stranu jsem se mohl sám rozhodovat. Pokud nejedete sami, v extrémním prostředí zákonitě dochází na ponorkovou nemoc. Uvedu příklad: jednou jsem seděl někde ve střední Americe v domě s plechovou vlnitou střechou a 32 dní nepřetržitě pršelo. A to je šílené. Byl tam malý prostor – jako tady ten stůl – a teď to pořád buší. Kdybych byl s někým, zákonitě budeme na sebe naštvaní. Když jsem sám, tak je to, jako když hodíte plavce do vody. Buď se utopí, nebo plave sám. Zpětně si uvědomuji, že bylo velké riziko jezdit sám. Ale sedím tady, že jo. Zase ve dvou opravdu dochází k tomu, že ač se lidé doma sebevíc milují, venku nastávají často velké konkflikty. Jak se připravuji na cesty Příprava je mnohem delší než cesta samotná, protože já jedu za konkrétním etnikem. Čili se snažím o něm všechno dozvědět. Mnohdy nejsou informace běžně dostupné, etnika jsou často velmi izolovaná. Nejedu tam s cestovní kanceláří, že. Takže když někam jedu, snažím se opravdu vše naučit. Nikdo mi neříká, kde co je, musím si to zjistit sám. Nejvíce vědí zpravidla misionáři. Já tedy napíši danému misionáři, aby mi poskytl nějaké informace, zejména o jazyku, jelikož chci pokud možno umět jazyk předem. Oni mi většinou pošlou nějaký dokument a to buď Otčenáš nebo Genesis. A protože tyto texty znám v kdejakých jazycích, tak si dokážu odvodit, kde je jaké slovo. Uvedu to na příkladu: jedna má knížka vyšla v prvním překladu v dánštině. A protože jsem tu knížku dobře znal, jsem konec konců její autor, tak když jsem začal číst první věty, dokázal jsem si dánštinu odvodit. Jak se učím jazyky Domluvím se mnoha jazyky, asi na ně mám talent. Bez jazyků to nejde. Nemůžu jet k nějakému kmenu a mluvit na ně česky. Mám v učení jazyků systém, první se naučím základní slovesa, pak základních sto slov. Když někde dorazím, začínám se bavit často s dětmi, na ně použiju ta slova a přes ně se dostávám k rodičům. Mám slovníček základních sta slov, s kterými se dokážu domluvit. Rychle se jazyky učím, ale rychle také zapomínám. Když někam přijedu, tak je používám a jakmile odjedu, tak to zapomenu. Mozek má přeci jen omezenou kapacitu a nemůže si pamatovat vše. Když tam zase přijedu, tak se mi to v hlavě zase vynoří. Jak jsem učil Eskymáky Ví se o mně, že mám indiánský titul. Ale málo se už ví, že jsem hodně jezdil za Eskymákama. Ti byli v Kanadě a v USA. Pozvali mě a mohl jsem si vybrat mezi jedním místem v Kanadě a jedním místem v USA, konkrétně Aljaškou. Na Aljašce jsem chtěl být, ale pak se ukázalo, že hned vedle osady je raketová základna. A to by mně Američani samozřejmě nikdy nevěřili, že tam jedu kvůli Eskymákům a ne kvůli raketám. Američani si mysleli, že jsem ruský agent, Rusové si mysleli, že jsem americký agent, a jediný, kdo věděl, že se opravdu zajímám o Eskymáky, byli ti Eskymáci, ale na ty nikdy nikdo nedal. Takže pak jsem jel do Kanady, kde v osadě žili výlučně Eskymáci, tedy až na členy církve Moravských bratří. V osadě byl anglický misionář a příslušník Moravských bratří. Nabídl mi, abych chodil do eskymáckých škol a učil je. To je dost kuriózní a nikde jsem o tom asi nevyprávěl, že jsem Eskymákům přednášel v eskymácké škole o České republice a o tom, kdo byl Komenský, Hus a kdo byli Moravští bratři. Já jsem byl u toho misionáře, který tam byl přes dvaatřicet let a mluvil eskymácky lépe než Eskymáci sami. Přitom je to taková smutná polární země, kde nic neroste, fouká tam vítr, všude jsou psi. On mně každý večer promítal, jak byli jednou se svou ženou v Řecku. Ty diapozitivy z Řecka si promítali celých těch 32 let, každý večer, protože to bylo pro ně v tomto strašném polárním světě takové oživení. Napsal jsem pár knížek pro děti a v jedné z nich jsem toho pána zvěčnil. Jeho jméno jsem dal jedné z postav toho příběhu. Jak mi hořela loď pod zadkem Jednou jsem plul jsem z Austrálie do Evropy. To je bezva, protože na lodi mohu mít více věcí, loď pluje pomalu, takže si tam mohu u stolku v klidu psát knihy. Při každém vyplutí probíhá požární cvičení. Jsem už tak navyklý, že když jsem slyšel poplach, vzal jsem si na sebe čepici, oblečený jsem byl, vzal jsem si tedy jen svou tašku stinglovku. Nosím tam vždy prádlo na převlečení, léky a čepici, protože v tropech je pokrývka hlavy nezbytnost. No a teď se ukázalo, že na lodi hoří. A to je to nejhorší, jste na hořící lodi, všude okolo voda a Vy nikam nemůžete. Hořelo v kotelně a z komína šlehaly plameny. Asi po šesti hodinách se námořníkům podařilo požár uhasit. Nemohli jsme však plout, loď byla nepojízdná a čtyři dny jsme se houpali na vodě na slunci ve 45°C. A vzhledem k tomu, že došlo v podpalubí k výparům, nemohli jsme jít vůbec dolů, tedy ani na toaletu. Celou dobu jsme byli na palubě. Měl jsem alespoň nějaké námořnické suchary, které jsem mohl chroupat. Na lodi je naštěstí povinnost mít záchranné čluny, v nichž musí být voda a základní jídlo na tři dny. Čili oni chodili z lodi do těch záchranných člunů pro zásoby. Takže alespoň pití bylo. Po čtyřech dnech nás zachránila nějaká arabská loď a odtáhli nás do Saudské Arábie. Pro ženské jsme dostali ty dlouhé hábity až na kotníky. Já jsem ho dostal taky, ač přísahám, že jsem muž. Zavezli nás do pětihvězdičkového hotelu a následně poslali do Frankfurtu. Přežil jsem to jen se ztrátou jednoho kufru, který mi zůstal v Saudské Arábii. A s šokem, protože když Vám hoří pod zadkem loď, není to nic příjemného. Jak jsem plaval s krokodýly Několikrát mi šlo opravdu o život. Třeba na jednom souostroví v Tichomoří, v Melanésii. Na každém ostrově bylo jiné etnikum a já jsem se chtěl dostat z jednoho ostrova na druhý za dalším etnikem. To šlo jen tak, že jsem musel plavat. Jsou tam mořští krokodýlové a nebylo to nic moc. Vrátil jsem se v pořádku zpět, ale pak jsem zvažoval, jestli opravdu vidět ten kmen stálo za to riziko. Dal jsem přednost vědeckému zájmu, ale co jsem riskoval, to mi došlo vlastně až poté. Co nám přinesly lamy Indiáni mají takové rčení, že lama je pastevcova manželka. Oni totiž lamy pasou tak, že je na šest měsíců vedou na pastvy. A pastevci tam nemají ženy, tak praktikují zoofilii. To je docela kuriózní příběh. Říká se, že syfilis dostali indiáni od lam. Jako HIV je prý z opic, tak syfilis od lam. Od pastevců, kteří se vrátili domů, to pak dostaly jejich manželky. A od těch manželek to dostali Španělé, kteří tam přišli. Je zajímavé, že první nakažení se v Evropě objevili roku 1493. Syfilis tedy přivezli španělští námořníci, neb jak známo, roku 1492 objevil Kolumbus Ameriku. To by byla opravdu velká shoda náhod, aby se to v té době objevilo zároveň někde v Evropě. Myslím si, že to je docela zajímavé. Kam bych se chtěl ještě podívat Procestoval jsem opravdu hodně zemí. Z technických a vojenských důvodů, protože se tam pořád bojovalo a stále bojuje, jsem nebyl v několika zemích střední Afriky. Zejména bych chtěl do Malawi. Jsou to v podstatě nepříliš významné země, chtěl bych se tam však podívat. Ale jít do občanské války, třeba do Somálska, tak vás zastřelí třeba omylem. Navíc, když jsem bílý a ještě k tomu jinak oblečený, tak jsem snadný terč. Otevřenost v sexu není na škodu Sex v sedmi dílech světa se stal absolutním bestsellerem, protože když napíšu o pyramidách, tak to nikoho nezajímá. Ale když napíši o milostném životě, tak většina čtenářů má k tomu docela pozitivní vztah. Já si myslím, že sexuální život je zcela základní součást života. Základní potřeby jsou zachovat si život, tedy jíst a pít, a pak rozmnožit se. To zatím jde pořád jen touto, u nás velice oblíbenou, metodou. Polynésané to své děti prakticky učí. V jedné oblasti je taková pohádková hra, myslím, že se tomu říká kolébka. Vezmete si provázky a pak se proplétají mezi prsty. Děti těmito provázky vytvářejí mužské i ženské pohlavní orgány. A provázky vytvářejí formy pohlavního styku. Na tomto se učí. Jinak se mladé děti chodí koukat na rodiče. Já jsem z katolické rodiny, v životě jsem neviděl svou maminku nahou, nikdy o tom nepadlo jediné slovo a myslím si, že to je špatně. Myslím si naopak, že určitá otevřenost není na škodu. Pohlavní choroby byly u nás rozšířené podle mne proto, že nevzdělaní kluci nevěděli, že je mohli někde chytit. Sexuální osvěta je dobrá. Jiné národy k tomu mají úplně jiný přístup, než jsme měli my. Ale dneska už to u nás není takové tabu. Proč se nejnovější kniha jmenuje Ostrovy krásy, lásky a lidojedů Ostrovy krásy proto, že ostrovy jako Tahiti nebo Samoa jsou opravdu velice krásné, fotogenické. A to jsem byl ve 151 zemích, takže určité srovnání bych měl mít. Ostrovy lásky proto, že tam hraje v životě Polynésanů velkou roli milostný život. Sex je zde provozovaný neskutečně vkusně, ale také aktivně. A ostrovy lidojedů proto, že tam ještě před 40 lety opravdu dožívalo lidojedství. Ještě jsem to na vlastní oči zažil. Proto jsou tedy v názvu tyto tři věci. Ostrovy jsou vážně krásné, sex se tam praktikuje ráno, v poledne, večer, předpokládám i v noci a lidojedství se už nepraktikuje, ale bylo velice rozšířené, třeba i na Velikonočním ostrově. Neobvyklé nabídky Mám jeden zajímavý zážitek z Kambodže. Jednou jsem ji navštívil za vietnamské války, v době, kdy ještě Kambodža bývala francouzskou kolonií. Dorazil jsem do hotelu, přišel tam recepční a ptal se mě francouzsky: „Chtěl byste poznat moji sestru?“ Odpověděl jsem, že ne. Pak se zeptal: „Chtěl byste potkat mou tchýni?“ Říkám: „To už vůbec ne!“ Pak pokračoval: „Chtěl byste potkat mou maminku?“ Odpovídám: „Ne, děkuji.“ A on se na mě podívá a za pět minut přivedl malého kluka. On totiž pochopil, že když nejsem ani na tchýni, ani na sestru, tak musím být na kluky. Lidé mě mají za sprosťáka Asi před rokem jsem jel v Praze v tramvaji a někdo na mne volal: „Pane profesore, jak to dělají Eskymáci?“ Teď se všichni lidi nedívali na něj, ale na mne, jako na šíleného sprosťáka. Já jsem neřekl ani slovo, ale byl jsem ta nejčernější ovce. A to se mi nestalo jen jednou. Napsal jsem taky jednu takovou velikánskou knížku, která se jmenuje Umění Oceánie. Každou středu máme přednášky v Národním muzeu, které občas moderuji. Byl tam třeba Tomáš Halík, Vlasta Redl atd. Je tam veliký sál a na přednášky chodí převážně důchodci. Jsou tam samá zajímavá témata. Jednou tam byla jedna má mladší fanynka a říká: „Vy v té knize o Polynésii máte polynéské vzory, já jsem si nechala jeden vytetovat.“ Stáhla kalhotky a tam, kde končí ochlupení, byl překreslený jeden motiv z mé knihy. Teď stálo kolem to obrovské množství důchodců a všichni koukali na mne, jaký jsem šílený sprosťák. Zase jsem byl za sprosťáka já, protože jsem napsal tu knihu. Jak se může muž stát Miss Universe Teď se chystá Miss Universe 2012, kde se volí nejkrásnější žena světa. A za Kanadu tam nastoupila žena, která byla mužem a operativně jí změnili na ženu. Teď nastal velký problém. Pořádající světová agentura ji nechtěla akceptovat. Nutno říci, že jako žena vypadá velice hezky. Pro indiány je to však také otázka národní cti. Složili se a zaplatili za ni zápisné 2500 dolarů. Nastala tedy velká aféra, jestli můžou přeoperovaného muže vzít do soutěže. To je opravdu problém, s kterým si nikdo neví moc rady. Nemůže mít sice děti, ale je to dnes žena. S takovou aférou se nikdy nikdo nesetkal. Původně byla ze soutěže vyřazena, ale v internetové petici Jennu lidé podpořili a vzali ji tedy zpět do soutěže. Mne se to dotýká, protože je to příslušnice třetího nejpočetnějšího indiánského kmene a já jsem indiánský náčelník. Máme kde co, ale indiánského náčelníka jen jednoho Jsem asi jediný indiánský náčelník nejen v České republice, ale v celé Evropě. Teda ten pravý, protože byl tady nějaký Američan a prodával náčelnictví. Dal vám kus papíru, na který napsal, že jste náčelník kmene. Ale já jsem opravdu jediný pravý indiánský náčelník v Evropě. Pro naši republiku je to taky bezva. Máme kde co, diplomaty, politiky… ale indiánský náčelník je tady jen jeden. Nebojme se konce světa Dne 21. 12. 2012 není třeba se obávat, žádný konec světa ani katastrofa se konat nemá. Mayové vytvořili kalendář, který měl kalendářní cykly. Jako my máme třeba století, tak oni mají velký cyklus baktum, který trvá přesně 5200 roků. A tento baktum měli perfektně spočítaný už v 7. století. Tvrdí, že cyklus skončí v roce 2012. Takže pro Maye nebude žádná katastrofa, nic nekončí, nýbrž má skončit kalendářní cyklus. Datum 22. prosince 2012 mají napsáno jako začátek nového cyklu. Stávající cyklus je baktum muže a ten, který přijde, má být baktum ženy. A protože ženy jsou mnohem milostivější, laskavější a hezčí, tak oni si představují nejen mravní obrodu, ale také, že dalších 5200 let budeme žít mravně a ve znamení žen. Já žiju mravně už teďka. To dejte prosím také do článku. No ale pak budeme žít mravně všichni. Mayové žijí dodnes, je jich asi 5 milionů a očekávají mravní obrodu. Když jsme u těch katastrof, tak jednu opravdu předvídali. Představovali si takového nebeského krokodýla, který 21. prosince 2012 začne na zemi vylévat obrovské množství vody. Je možné, že povodeň nastane, v té oblasti bývají často, ale pravděpodobně nebude přesně ten den a nebude příčinou konce světa. Jinak musím říct, že jsem velký kamarád s Erichem von Dänikenem, který napsal knihu Vzpomínky na budoucnost, a ten je přesvědčený že 21. prosince přiletí mimozemšťani. Jak to bude doopravdy? Uvidíme…

Rozhovor 218 přečtení

Petr Havlíček a Petra Lamschová: Chystáme se na třetí ročník Dietatour

V dubnu vyšel druhý díl knihy Jídlo jako životní styl. Co se v ní čtenáři dozvědí nového? Petr: První kniha Jídlo jako životní styl se tematicky zaměřovala především na ty, kteří se snaží zhubnout. Druhý díl je tematicky rozdělen do sedmi sekcí. Každá sekce obsahuje opět otázky a odpovědi na dané téma a k tomu typické recepty. Petra: Je pravda, že v prvním díle jsme se snažili shrnout dohromady vše o hubnutí, dietách a zdravém životním stylu. Zjistili jsme, že se čtenářům líbí styl otázek a odpovědí, ve kterých se leckdy sami poznali. K tomu jsme jim tehdy připojili samozřejmě zdravé recepty. Tak jsme se tentokrát rozhodli v tomto trendu pokračovat. Celou knihu rozdělili do sedmi sekcí: Věčná dietářka, Udržování váhy, Menopauza, Děti, Těhotenství a období po porodu, Sport a Práce na směny. V každé sekci opět čtenáři najdou otázky a odpovědi a také recepty, které jsou pro danou kategorii vhodné. Rozhodne-li se člověk žít zdravěji, začne dodržovat zásady správné výživy, více sportovat – za jak dlouho se může změna životního stylu projevit na jeho zdraví, případně i na redukci hmotnosti? Petr: Jsou věci, které může poznat téměř ihned – například dostatek energie nebo zmírnění či vymizení zažívacích obtíží. Trochu déle trvá úprava metabolických onemocnění – pokud samozřejmě souvisí tato onemocnění s chybným životním stylem. Redukce váhy je během na delší trať. Petra: Z vlastní zkušenosti mohu říct, že je potřeba vytrvat. Niko nemůže očekávat, že když se několik let cpal hranolkami, smaženým a těžkou a tučnou stravou, zmizí mu faldíky za pár dní. Chce to vytrvat. Motivovat se. Vydržet a ono to půjde. Já jsem začala mít volné kalhoty asi po dvou měsících. A stále se ještě snažím. 🙂 V knize Jak se hubne v Čechách jste spolu s kolegy z Dietatour přinesli čtenářům odpovědi na řadu otázek. Jedna z nich se týkala obezity a hubnutí dětí. Píšete, že v případě obézního dítěte je potřeba změnit životní styl a stravování celé rodiny. Ale jak omezit dětem traumata, když pak ve škole vidí, co jedí ostatní? A jak lze vyřešit stravování dítěte přes týden? Většina přece jen jí ve školní jídelně… Petr: Tato otázka na mě působí jako alibismus, abychom nemuseli cokoli v životě měnit. Rozhodně si nemyslím, že by pro dítě mělo být traumatem to, že jí jinak, než jeho spolužáci. Jde o to, jaké informace mu my rodiče předáváme. Rovněž tak nevidím zásadní problém ve školních jídelnách. Dítě doma snídá, do školy si nese svačinu, odpoledne má opět svačinu od rodičů a rovněž tak i večeři. Takže oběd tvoří pouhých 25-30% z celkového denního energetického příjmu. Pokud dítě žije aktivně a 70-75% jeho stravování je správně, pak si nemyslím, že oběd by měl všechno hatit. Petra: Asi každý z nás má zkušenosti se školní jídelnou. Někdo lepší a někdo horší. Myslím si, že od dob revoluce urazily velký kus cesty a dnes nabízejí dětem rozhodně kvalitní a chutné obědy. Já dodnes s láskou vzpomínám na špenát s brambory a vajíčkem a nebo třeba žemlovku. Tvrdíte, že ke správné činnosti mozku je potřeba dostatek cukru. Není třeba se ho tedy tolik obávat, jak si lidé mnohdy myslí. V jaké formě bychom měli sacharidy přijímat? Petr: To netvrdím jen já, ale dozvídá se to každý student zdravotnického oboru. Pro mozek je prostě palivem glukóza. Nic jiného. Tečka. Správné cukry bychom ale měli přijímat ve formě tzv. polysacharidů, neboli komplexních cukrů, kdy se jedná o dlouhé řetězce jednoduchých cukrů, spojených dohromady. Tyto polysacharidy se musí delší dobu trávit a případně i v játrech měnit. takže onu glukózu uvolňují do krevního řečiště pomaleji, než jak by tomu bylo v případě konzumace jednoduchých cukrů. Tím je udržována stabilní hladina krevního cukru, která je nezbytná pro efektivní hospodaření s cukry. Základním zdrojem polysacharidů v naší stravě jsou celozrnné cereálie a výrobky z nich a luštěniny. Petra: Takže se nebojte a i večer si dejte přílohu. Nemusí jí být tolik, ale aby vám mozek správně pracoval, je nutná. Milé dámy, pozor – salát a maso večer – bez sacharidů – to je špatně. 🙂 Je pravda, že pokud je člověk fyzicky aktivní, nemusí se bát tuků, protože jsou pro něj ideálním palivem?

Rozhovor 203 přečtení

Jiří Babica nabídne ve své nové kuchařce i recepty našich fotbalistů

Pane Babico, o vaši osobu se u nás vedou nekonečné spory – styl vašeho vaření má své příznivce i odpůrce. Už jste si zvykl na to, že vyvoláváte rozporuplné reakce? Jak vnímáte ty negativní? Když se začaly točit Babicovy dobroty, tak nám bylo od začátku jasné, že budou nejenom pozitivní, ale i negativní ohlasy. Naštěstí ty pozitivní převažují. Nemám rád kuchařské pořady, kde se dotyčný kuchař ukazuje, jak je výborný, ale nikdo si jídlo podle něj nemůže uvařit. Od toho jsou právě restaurace, kde platíme za kulinářský zážitek. Ale doma musíme jíst každý den a na tom je postaven náš pořad – obohatit domácí menu. Kdo to ještě nepochopil, toho lituju.

Rozhovor 292 přečtení

Ludmila Vaňková: Středověk je děsivý, ale srozumitelný

Ludmila Vaňková je velká vypravěčka a patří k nejoblíbenějším českým spisovatelkám. V roce 2009 získala Mimořádné ocenění za dlouholetý přínos knižnímu trhu, které jí bylo uděleno při předávání cen Český bestseller. Koncem dubna letošního roku se čtenářům dostane do ruky román Domeček na Vesuvu. Autorku k jeho napsaní inspirovaly vlastní zkušenosti z železniční stanice Karlštejn, kam odešla po propuštění z nakladatelství Albatros v roce 1972. Román byl přijat ke knižnímu vydání v roce 1990 Středočeským knihkupectvím a nakladatelstvím pod titulem Modrá, to je dálkou, po korekturách těsně před vytištěním bylo nakladatelství strženo do bankrotu zkrachovanou knihkupeckou sítí a kniha nevyšla. Poprvé ji vydalo až v roce 1996 jako Domeček na Vesuvu nakladatelství Šulc – Švarc a letos připravilo druhé vydání k 85. narozeninám autorky. Domeček na Vesuvu je román o lásce, do které se v manželství přimíchají nelaskavé lidské vlastnosti a partnerské soužití se posouvá do nebezpečné zóny „života na sopce“. Ale je to také román o naději, rozhodnout svůj život jinak. A hlavně o odpovědnosti nejen za sebe, ale i za životy jiných. Sopka doutná i pod domečkem na kolejích v podobě stálé hrozby železničních katastrof…

Rozhovor 282 přečtení

Zdenka Blechová: Rok 2012 je rokem úcty a samoty

Automatické písmo nebo-li channeling je napojení na vesmírný kanál, ze kterého můžu čerpat odpovědi na různé otázky. Je to jako když vám někdo diktuje a vy jen zapisujete. Proto můžu s lidmi z různých koutů světa dělat poradnu i po Skypu. Napojím se na energii příslušného člověka a pak už jen zapisuji. Tímto způsobem vznikají i mé předpovědi na jednotlivé roky, které na další rok zapisuji vždy v listopadu. Předpovědi na jednotlivé roky (od r. 2000) si můžete přečíst na mých webových stránkách. Informace, které zapíši, neopravuji, ponechávám je v původním znění, a proto někdy obsahují zastaralé staročeské výrazy. Má výsledná podoba záznamu automatického písma formu konkrétního sdělení? Tak třeba v předpovědi na tento rok jsem přijala informaci, že se učíme úctě a samotě, což už si mnoho lidí uvědomuje. Jinak sdělení přijímám každý den, prostě s nimi žiji. Učí mě a i druhé, kteří ke mně přijdou do poradny. Toto je kousek z předpovědi na rok 2012: Úcta jednoho k druhému budou hlavním mottem roku. Lidé si budou uvědomovat, co vše si můžou nechat líbit a co už hraničí s jejich osobou. Každý bude prodělávat situace, které ho budou učit úctě k sobě. Děti se budou stále více osamostatňovat, a to se nebude rodičům líbit. Vždyť žijí pro ně. Ale děti se jim budou vzdalovat v názorech v tom, co chtějí dělat, a pokud to rodiče nepochopí, budou zbytečně prodělávat smutek ve vztazích s dětmi. Děti budou učit své rodiče samostatnosti a nezávislosti. Jaké nejzajímavější nebo nejneobvyklejší sdělení Vám Vesmír poskytl? A myslí to s námi vůbec Vesmír dobře? Napíši vám sdělení, které jsem přijala v roce 2006. Tehdy se žilo ve společnosti úplně jiným způsobem. V současnosti se tomuto sdělení stále více blížíme. Má poselství jsou totiž nadčasová a lidé jim většinou porozumí až za několik let. Záleží, kde se v rámci svého vývoje zrovna nacházejí. Porozumí jim lidé, kteří už začali směřovat k sobě. Lidé, kteří se ještě snaží žít pro druhé, jim nerozumí. Takto se žije ve Vesmíru, a tudíž se bude žít i na naší planetě: Lidé se zde mají rádi a mají se rádi navzájem, jeden druhému nezávidí, že má vztah nebo naopak nelituje, že ho nemá. Oni totiž toto nevnímají. Vnímají jen sami sebe a toho druhého již jako součást celku a ne součást sebe. Tím se lišíme od vás, neboť vy stále hledáte někoho, s kým se spojíte. Ale není důležité se s někým spojit, ale je důležité se spojit sami se sebou, se svým nitrem. Lidé se u nás také setkávají a zase rozcházejí, ale již v jiném poměru než u vás na Zemi. Oni se s tím netrápí, berou to vše jako součást svého života a ví, že zase příště přijde někdo další, kdo mě obohatí zase něčím jiným a tak se stále setkávají, aby nalezli více a více bohatství a to nejen prostřednictvím partnera, ale i prostřednictvím sebe. Vnímají vibrace a čím více vnímají, tím více se stávají šťastnými a nemá je co trápit. Oni všechno mají ve své mysli a nepotřebují nic získávat okolo sebe. Žijí šťastný a spokojený život. Toto sdělení z roku 2006 jsem také zařadila do své knihy Partnerské vztahy v dnešní době aneb jak spolu žít.“ Někteří lidé zastávají názor, že dnešní kartářky, vědmy a podobně mnohdy suplují práci psychologa či psychoterapeuta… Víte, můžu dostat nasměrování, ale tu životní změnu musím udělat sama. Pokud lidé čekají, že jim přijde za rok do života princ, protože jim to řekla kartářka, princ přijde, ale oni ho v tom člověku nebudou vidět, protože opakují chybu v přístupu k druhému z minulého vztahu. A proto je dobré si hlavně uvědomit chybu, kterou dělám, a tu odstranit. Realitu si vytváříme my sami svým postojem. A proto za vše, co se nám v životě podaří, patří největší dík nám samotným, protože jsme se uvolili udělat změnu.

Rozhovor 203 přečtení

Pavla Momčilová: Velkou inspirací mi byla a je moje babička Krista

Již téměř 20 let je součástí mého studia problematiky zdravé výživy a životního stylu také tradiční čínská a jiná východní medicína, zejména souvislost mezi výživou a zdravím. Proto se i letos chystám na studijní dovolenou do Asie – tentokrát na Srí Lanku. Stravování ve většině zemí východní a jihovýchodní Asie považuji za velmi zdravé. Proto se na jídla na Srí Lance moc těším a o jakýchkoliv zásobách z domova neuvažuji. Pobyt ve východoasijských zemích je pro mne vždy regenerací ducha i těla. Kdy jste naposledy snědla něco vyloženě nezdravého, vzpomenete si ještě, co to bylo? Budete se asi divit, ale u nás doma máme zdravý rodinný stravovací systém, který se sice stále vyvíjí, ale nic vyloženě nezdravého se u nás nevaří ani nejí. Navíc se s manželem stravujeme již od roku 2000 víceméně podle zásad Dr. D´ Adama, autora knihy Výživa podle krevních skupin. Oba máme stejnou krevní skupinu, takže je to jednoduché. V současnosti se hodně mluví o tom, že potraviny, které se u nás prodávají, nejsou kvalitní. Přitom platí, alespoň v to bychom snad mohli doufat, že čím dražší, tím kvalitnější. Zároveň však spousta lidí musí při nakupování přihlížet také k ceně potravin. Co byste v této situaci poradila lidem? Dá se najít nějaký rozumný kompromis? Těmito otázkami se dnes zabývá snad každý z nás – zajímá nás cena a pak teprve kvalita. Moje zásada je – nakupovat pokud možno spíše menší množství základních surovin, ale zato kvalitních, a z nich pak doma připravit čerstvé, zdravé, chutné a domácím zvyklostem přizpůsobené menu. Proč kupovat např. různé ochucené a obarvené kreace, kterým se říká jogurtové nebo tvarohové krémy či nápoje? Jak jednoduché je koupit kvalitní živý bílý jogurt nebo dobrý měkký tvaroh, a pak doma přidat čerstvé ovoce, oříšky, semínka nebo dobrou zavařeninu? Je to jen otázka režimu domácnosti. Stejně tak je hračkou uvařit výbornou domácí polévku z čerstvé sezónní zeleniny – teď na jaře je to kořenová zelenina, cibule, česnek – je to hned a má to chuť, říz a dodá energii, dokonce i léčí. Instatní potravina – to znamená v podstatě „mrtvá“ potravina.

Rozhovor 245 přečtení

Halina Pawlowská: Na pláži knihy odhazuji do písku

Jistě jste za svůj život poskytla mnoho rozhovorů – je nějaká otázka, která Vás už opravdu otravuje? Jak to všechno zvládám. To je otázka, která mě někdy hrozně otravuje. (smích) Možná už na tuto otázku máte nějakou univerzální odpověď? Ne, nemám univerzální odpověď. Zvládám to, jak se dá. (smích) Sledujete současnou knižní produkci? Zaujal Vás v poslední době někdo? Ano, sleduju. Co se týče českých knih, nemůžu se ubránit tomu, že všechny české autory čtu s pocitem lehké konkurence. A z té konkurence je mi nejbližší Michal Viewegh, tak se navzájem sledujeme a zároveň si dohazujeme akce, když je třeba Viewegh na besedě v nějaké knihovně, která mě také chce pozvat, tak mi řekne – tam jeď, tam je to dobrý. Dá se říct, že Michalovu tvorbu sleduju docela pozorně. Jinak ráda čtu knížky třeba od Petry Hůlové, to je zase úplně jiný žánr, i každá její kniha je vždy odlišná od té předchozí, vždycky jsem zvědavá, s čím příjde. Asi nejvíc se mi od ní libila Pamět mojí babičce. Jste podepsána pod pěknou řádkou knih – máte některou z nich nejraději nebo pokládáte některou z nich za nejpovedenější? Vždycky asi tu poslední… Ale opravdu srdečný vztah mám třeba k textu Díky za každé nové ráno, protože to se podařil i film… Vlastně všechny svoje knížky mám ráda, ale tu poslední možná nejvíc, asi se mi zdá, že na ní bylo nejvíc práce, tak proto ji mám nejradši. Takže teď mám nejradši Velkou ženu z východu. Ale taky mám ráda Zanzibar, protože zase hodně ráda cestuju. Takže mám ráda i Když sob se ženou snídá, protože to je vlastně taky cestopisná kniha. Ale nakonec i ty povídky mám ráda, třeba Proč jsem se neoběsila, povídky jsou takový můj evergreen.