Přejít na obsah
Blog
Recenze 1 078 přečtení

Běh na dlouhou trať

Běhání. Pro mnoho lidí příjemná zábava, sportovní vyžití a trénink pro lepší kondici. Pro jiné se ale běh stal životní filozofií a trvalou vášní. Jedním z nich je rovněž běžec Hal Koerner, jenž pro všechny stejně „postižené“ nyní připravil příručku plnou dobrých rad. Každý, kdo chce svou lásku k běhu posunout dál a začít běhat tratě delší než maraton, se jistě rád přiučí z Halových zkušeností.

Rozhovor 192 přečtení

Blanka Hošková se dobře čte

V mládí jste se věnovala psaní poezie. Od tohoto žánru jste nyní už upustila? V mládí jsem byla netrpělivá, zbrklá a všeho nedočkavá.Poezie byla rychlejší, co stýče vypsání se ze svách pocitů, nálad, strsků i radostí. Napsala jsem osm veršů a cítila jsem, že všechno, co jsem chtěla, tam je. U prózy se takhle rychle pocity vyjádřit nedají. A jestli jsem od tohoto žánru upustila? Myslím, že ne. Že jsem jen momentálně někde jinde.

Rozhovor 153 přečtení

J. L. Scottová: V mém šatníku nejdete asi deset kousků oblečení

V roce 2008 jsem začala psát svůj blog The Daily Connoisseur. Chtěla jsem psát o tom, jak žít každý den skvělý život. Poté, co se mi narodila první dcera, jsem zjistila, že mám na psaní méně času, ale nechtěla jsem to vzdát. Mé příspěvky týkající se Francie byly vždy oblíbené, takže jsem napsala sérii nazvanou „20 nejlepších věcí, které mě naučil život v Paříži“. Měla mít 20 článků a já plánovala zveřejnit jeden týdně, takže jsem se dvacet týdnů mohla věnovat svému novorozenému dítěti a nestarat se o blog. Během té doby jsem zjistila, že série se stala neuvěřitelně populární. Lidé chtěli vědět více o Madame Chic a co jsem se naučila při soužití s její rodinou. Tehdy jsem se rozhodla rozšířit to, co sdílím na blogu, tedy vytvořit knihu Madame Chic.

Rozhovor 181 přečtení

Karin Lednická: Kvantitu nahrazujeme kvalitou

Český knižní trh prochází velmi turbulentním obdobím. Jakými změnami prošlo ostravské nakladatelství DOMINO od svého vzniku a co v současné době nabízí čtenářům, nám prozradila jeho majitelka Karin Lednická. A doporučuje dvě žhavé novinky, které pro vás bude radost číst. Jsou opravdu výjimečné.

Rozhovor 199 přečtení

Tomáš Kosačík alias Břicháč Tom – 27 kilo dole za rok

Od 13 let jste byl tlouštík. Takto jste to vydržel 16 let. Co bylo prvním impulsem ke změně? Musím se přiznat, že sám nevím, jak jsem to vydržel. Střídaly se u mě období, kdy jsem vypadal špatně a hodně špatně. Snažil jsem se vybírat volnější oblečení, abych tak zakryl to, za co se stydím. Ale ten pocit hořkosti, že se za sebe stydím, ve mně byl pořád. Pravdou je, že jsem se naučil velmi slušně zatahovat břicho a myslím, že tím každodenním tréninkem jsem se v tom stal opravdu expertem (smích). Ten prvotní impuls přišel ve chvíli, kdy jsem si naplno začal uvědomovat, že mě nadváha velmi omezuje v životě. Občasné srandičky ze strany kamarádů o mém břiše mi taky moc nepřidaly. A moje sebevědomí bylo na bodě nula. Taky jsem si stále více uvědomoval, že nemám ještě ani 30 let, a přesto se zadýchávám do schodů, neustále se potím, a začal jsem se bát i zdravotních komplikací. Vše se ve mně tehdy tak nahrnulo, že jsem už nechtěl dále žít v té nespokojenosti a byl jsem ochotný pro změnu postavy udělat cokoliv. To byl pro mě impuls, že to opravdu musím dokázat.

Rozhovor 170 přečtení

Igor Bukovský: Nepatřím k těm, kteří kážou vodu a pojí víno

Vaše knihy inspirují mnoho lidí. Co inspiruje vás? To samé, proč jsem se rozhodl vystudovat lékařskou fakultu – snaha být užitečný a pomáhat lidem. Nakonec se to zvrtlo tak, že lidi neléčím, ale snažím se jim ukázat způsob jak se nemocem vyhýbat. Mám totiž pocit, že je rozumnější postavit nahoře na okraji propasti zábradlí, než dole budovat stanici první pomoci – nebo rovnou pohřební službu.

Rozhovor 280 přečtení

Post Bellum: Místa paměti národa

Co je to projekt Post Bellum? Můžete ho představit? Post Bellum je nezisková organizace, která od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků na klíčové momenty 20. století. Svědectví válečných veteránů, přeživších holokaustu, politických vězňů, disidentů, ale také příslušníků tajné policie nebo členů komunistické strany ukládáme do sbírky Paměť národa www.pametnaroda.cz, která je s více než 3 000 nahrávek jednou z největších veřejně přístupných pamětnických sbírek v Evropě.

Rozhovor 159 přečtení

Romány Ivany Špičkové voní dálkou a chutnají exotikou

Minulý rok vydalo nakladatelství Millennium Publishing dva vaše romány. O čem jsou? Ve stínu arény je příběh z doby římské republiky, zasazený do Ravenny, ve které vznikaly první proslavené gladiátorské školy. V Ravenně vlastní takovou školu Flavius Longinus, kterého ale zrovna tíží spousta starostí. Gladiátorské hry sice nabývají na popularitě, ale obrovské peníze, které se v nich točí, zostřují konkurenci až na samou únosnou mez. Longinus zoufale potřebuje nové gladiátorské hvězdy a zdá se, že takovou by mohl být nový přírůstek Brasidias, který ovládá umění boje dvěma meči. Ztraceno v písku se odehrává v Alžíru 17. století. Bylo to období, kdy byl Alžír na vrcholu své slávy a kdy do něj plynulo ohromné bohatství z obchodu i z prodeje otroků. Nell se dostává do alžírského otroctví jako malá křesťanská dívka a zvyky a tradice tohoto bohatého města, pevně ovládaného islámem, jsou vykresleny jejíma očima. Nell získá znalosti z oblasti léčitelství i astrologie, ale po smrti své muslimské ochránkyně se proti své vůli dostává do harému bohatého obchodníka al-Karíma, kterému vládne železnou rukou vrchní eunuch Farrúch. Nell hledá způsoby jak si uchovat důstojnost a přežít, jak se vrátit k práci, kterou má ráda a jak si poradit s láskou, kterou chová k někomu jinému, než svému pánovi.

Rozhovor 184 přečtení

Lars Kepler: Prožíváme spolu jazzový jam

Knihy píšete společně. Jak to funguje? Jeden z vás je padouch a druhý policista? Sdílíme každou jednotlivou část práce. Od výzkumu, kdy zkoušíme zbraně a bojové techniky, až po každé slovo v každé větě a každý detail zápletky. Společné psaní je velkým přínosem, získáváním nových podnětů, je maximálně inspirativní. To, co spolu prožíváme, je jako jazzový jam, proud tvořivosti. Je v tom spousta smíchu, vzrušení a strachu. Proces vždy zahajujeme množstvím otázek: Co nám vadí? Co nám zrychluje tep? Co nás děsí? Naši přátelé a rodina jsou z nás občas asi znechuceni. Bavíme se o zápletce, o nápadech a postavách, mluvíme o nich pořád. U vaření, když nakupujeme na večeři, při vyzvedávání dětí ze školy. Když má jeden z nás dobrý nápad uprostřed noci, vzbudí toho druhého. Velká část zápletky je stanovena ještě předtím, než začneme psát. Vždy začínáme bok po boku, každý na svém počítači, a pak asi po hodině si text vyměníme. Chvíli přepisujeme scénu toho druhého, doplňujeme mezery, měníme věci, přicházíme s novými nápady, a zase si měníme scény. Výměny pokračují, dokud si nepřestaneme být jistí, kdo co napsal. Zkrátka až do té chvíle, kdy to převezme Lars. Vlastně jedinou věcí, ve které si nejsme rovni, je nácvik bojových technik. Alexander je vždy hrdina Joona Linna a Alexandra je vždy zloduch.