Knihy píšete společně. Jak to funguje? Jeden z vás je padouch a druhý policista? Sdílíme každou jednotlivou část práce. Od výzkumu, kdy zkoušíme zbraně a bojové techniky, až po každé slovo v každé větě a každý detail zápletky. Společné psaní je velkým přínosem, získáváním nových podnětů, je maximálně inspirativní. To, co spolu prožíváme, je jako jazzový jam, proud tvořivosti. Je v tom spousta smíchu, vzrušení a strachu. Proces vždy zahajujeme množstvím otázek: Co nám vadí? Co nám zrychluje tep? Co nás děsí? Naši přátelé a rodina jsou z nás občas asi znechuceni. Bavíme se o zápletce, o nápadech a postavách, mluvíme o nich pořád. U vaření, když nakupujeme na večeři, při vyzvedávání dětí ze školy. Když má jeden z nás dobrý nápad uprostřed noci, vzbudí toho druhého. Velká část zápletky je stanovena ještě předtím, než začneme psát. Vždy začínáme bok po boku, každý na svém počítači, a pak asi po hodině si text vyměníme. Chvíli přepisujeme scénu toho druhého, doplňujeme mezery, měníme věci, přicházíme s novými nápady, a zase si měníme scény. Výměny pokračují, dokud si nepřestaneme být jistí, kdo co napsal. Zkrátka až do té chvíle, kdy to převezme Lars. Vlastně jedinou věcí, ve které si nejsme rovni, je nácvik bojových technik. Alexander je vždy hrdina Joona Linna a Alexandra je vždy zloduch.
RL
Redakce Luxor
·
4 min čtení