Viliam Poltikovič: Smrt je bránou do jiné dimenze
V knize Brána smrti se píše, že můžeme ovlivnit svou smrt a také můžeme pomoct blízkým v posledních chvílích života. Jakým způsobem? Svoji smrt můžeme ovlivnit rozhodně tím, jak žijeme, protože smrt je vyvrcholením našeho života, jeho uzavřením. Jak se říká: Jaký život, taková smrt. Tím, jak se chováme k druhým, ale i sami k sobě, ovlivňujeme, jakým způsobem odejdeme ze světa. Rozhodně můžeme blízkým napomoci tím, že jim projevíme svou účast, což nemusí být slovem, ale třeba jen přítomností, dotekem. Také tím, že jim poskytneme zázemí a dáme najevo, že si té chvilky vážíme a můžeme být přítomni při tak silném, intimním okamžiku. Mluvil jsem s lidmi, kteří často doprovázejí zemřelé. Ve chvíli, kdy se otevře jiná dimenze, se něco krásného přenese i na ně. Takže se často jedná o prožitek něčeho nepopsatelně krásného. Něčeho, co má v sobě bezmezný klid, úžasnou harmonii. Raymond Moody napsal knížku o takzvané sdílené smrti, a tam jdou zážitky ještě dál. Často se jedná o odborníky, zdravotnický nebo sociální personál. Když člověk zemře, tak nejen že se od těla oddělí jakási duchovní bytost, duše, ale stane se to, že je vezme s sebou. Oni svým vědomím taky opustí svá těla. Vnímají, jak opouštějí nejenom prostor, ale i město a planetu Zemi, vstupují do jakési jiné dimenze. Vnímají něco překrásného, co se slovy ani nedá vylíčit. Také to, jak zemřelého očekávají jeho blízcí, kteří odešli před ním, a jsou to nejenom lidé, ale i zvířata, která mu byla blízká. Vnímají to, jak se mu promítne celý život, jeho rekapitulace. Tam ten prostor není jako náš, třídimenzionální, takže život proběhne až do neuvěřitelných detailů celý znova. Zajímavé je hlavně to, že zemřelý ho vnímá očima těch, s nimiž život prožil. Vnímá, jak se k nim zachoval, co v těch lidech vyvolal svými činy, myšlenkami, emocemi.