Česká autorka Iva Hadj Moussa napsala novou knihu – tragikomický román, ve kterém sleduje, jak se člověk může rozpadnout, znovu poskládat a najít sílu v něčem, co se nakonec stane jeho klíčem ke svobodě.
Jste psycholožka a spisovatelka. Ve které z těchto rolí se cítíte lépe?
Těžko ty role odděluji. Psychologie mě naučila naslouchat. Všímat si ticha, zaváhání, drobných gest. Toho využívám při psaní. Nejlépe se cítím tam, kde je prostor pro opravdovost – někdy v terapeutické pracovně, jindy nad prázdnou stránkou. Jen s tím rozdílem, že zatímco terapie má svá pravidla a hranice, psaní je svobodné.
Když čtenář otevře Mořskou Evu, narazí
v úvodu na věnování „všem, kdo
se nebojí vlastní divnosti“. Jak byste
definovala divnost?
Divnost vnímám jako okamžik, kdy si
uvědomíme, že zcela nezapadáme.
Každý z nás má nějaký „vnitřní proud“,
který teče trochu jinak, ale tak je to
v pořádku. Divnost je autenticita, kterou
jsme se pod tlakem okolí často naučili
schovávat. A je to odvaha být sám sebou
i ve chvíli, kdy to není pohodlné.
Divností je i zvláštní schopnost hlavní hrdinky Evy, která objeví, že umí dýchat pod vodou. Odkud se vzal tento nápad?
Před pár lety jsem plavala v jezeře. Dostala jsem se do takového zvláštního proudu vědomí, který jindy zažívám třeba ve sprše – hlavou mi začnou proplouvat různé, někdy i nesmyslné asociace. A právě tehdy vznikl ten nápad: Co když umím dýchat pod vodou, a ani o tom nevím?
Eva si v určité fázi života poprvé dovolí
být sama sebou. Kdy jste si to dovolila vy? A najdeme v knize autobiografické prvky?
Myslím, že být sama sebou není jednorázové rozhodnutí. Je to proces, ke kterému se člověk vrací znovu a znovu. Ale pokud bych měla určit, ve kterém životním období jsem byla nejvíc sama sebou, řekla bych, že je to teď. Přijde mi méně důležité, co si o mně myslí ostatní, a více vnímám, jestli jsem v pohodě sama se sebou, nejdu proti svému instinktu. Autobiografické prvky v knize jsou. Ne v rovině děje, ale v zachycení různých emocí, pochybnostech, v tématu hledání vlastního hlasu, v prozkoumávání mateřství, společenských norem i intimity. S Evou (bohužel) nesdílím její schopnost dýchat pod vodou, ale rozumím jejímu pocitu, že dlouho žila spíš podle očekávání druhých než podle sebe.
Může Mořská Eva poskytnout formu terapie ženám, které se příběhem nechají inspirovat?
Literatura může mít léčivý účinek. Už jen tím, že čtenářka najednou uvidí vlastní pocity nějak uchopené a pojmenované. Nechtěla jsem však rozhodně psát nějaký návod nebo manifest, ale spíš vytvořit prostor, kde je dovoleno cítit i věci, které nejsou úplně uhlazené: vztek, ambivalenci, únavu, touhu, vzdor, odvahu dělat věci po svém.
V čem se kniha liší od těch předchozích?
Z mých dosavadních knih je nejintimnější, nejponořenější do vnitřního světa postavy. Jsem zvědavá, jak ji budou čtenáři číst – někteří možná jako psychologický portrét, jiní jako temnou grotesku s magickými prvky, další spíše jako společenskou satiru. V každém případě doufám, že pro ně bude koupel s Mořskou Evou osvěžující a očistná.
Rozhovor vyšel v Magazínu Luxor 2026. Autorkou je Kateřina Žídková.
Napsat komentář