Nesdílím nadšení z této knihy v tom smyslu, jak je prezentováno citáty na obálce („nejlepší historický beletrizovaný životopis“ atd.) a ani superlativy, jimiž nás má na ni nalákat anotace, mi nejsou zrovna po chuti. Domnívám se totiž, že takovéto přehnané a do očí bijící vychvalování (či přechvalování?) je v tomto případě na škodu a dělá knize spíše medvědí službu. Ani marketing by se neměl přehánět, a to tím spíše, že Poledne u Tiffanyho je výborný román, který žádnou přehnanou reklamu nepotřebuje – je napsán v živém, čtivém a vypravěčsky působivě zvládnutém stylu, u něhož se čtenář velmi snadno vcítí jak do dobových reálií (New York, přelom 19. a 20. století), tak i – a především – do vnitřního světa hlavních postav, jejich duchovních kořenů a zápasů o „místo na slunci“ – dravý americký kapitalismus tohoto období měl pochopitelně hodně daleko do spravedlivé a sociálně vlídné společnosti. Jakkoli si tedy autorka toto uvědomuje a v její knize je poukazování na tvrdost života především lidí na nižších stupních společenského žebříčku přímo či latentně neustále přítomno, dokáže na druhé straně vidět svět velkoměsta i z té druhé stránky, když své vyprávění prokládá humornými scénami, sarkastickými poznámkami a ironickým nadhledem.Echo Heronová je nejen zkušená, ale i vynalézavá vypravěčka a jakási přirozená nenucenost, s níž příběh rozvíjí, působí na čtenáře příjemným, uklidňujícím dojmem. Přesto, že životní osudy hlavní hrdinky jsou vcelku jednoduché a jednotvárné, kniha se od prvních stránek košatí do bohatých výhonků nejrůznějších životních peripetií, jimiž si Clara Wolcottová musela projít a které tu jsou popisovány s ženskou citlivostí a dojímavou spoluúčastí. Domnívám se, že prokládání „normálního“ textu dopisy a deníkovými záznamy se ukazuje jako velmi zdařilý nápad, dodávající románu na plastičnosti a autenticitě.
Nakolik je Poledne u Tiffanyho literární fikcí, resp. do jaké míry se autorka opírá o historická fakta, je diskutabilní, ovšem nic to nemění na tom, že se jedná víceméně o podružnost, nemající pro čtenáře zásadní význam. Ať je tomu tedy jakkoli, hlavní pozornost je upřena na ženu, která ve své době působila na okolí patrně jako svérázná feministka a umělecká revolucionářka.
Je evidentní, že Echo Heronová, zamýšlející napsat svůj první „historický“ román, stála na začátku před nelehkým úkolem. Možností, jak životopis takovéto výjimečné ženy napsat, bylo na výběr zajisté více. Ta, kterou zvolila, se mi po přečtení knihy jeví jako nejlepší a nejvhodnější, neboť příběh Clary Wolcottové je vykreslen realisticky, zároveň však mimořádně citlivě a se zřejmou snahou proniknout co nejhlouběji do její duše, umělecké i lidské…
Autor: Jan Hofírek
