I sedmá kniha Patrika Hartla Manželství se věnuje lásce a vztahům. V rozhovoru pro Magazín Luxor prozradil, že se tentokrát snažil se napsat osudový příběh. Příběh jednoho manželství od začátku až do konce. Příběh o věčném sváru lásky a všednosti. Příběh, který vás vtáhne a nepustí.
Proč má kniha tak krátkou anotaci?
Protože chci, aby čtenář vstoupil do příběhu bez očekávání. Toužím po tom, aby si děj bez nápovědy odkrýval sám.
Proradíte našim čtenářům, co vás inspirovalo napsat román Manželství a zpracovat v něm věčný boj lásky s všedností?
Strach. Píšu a vymýšlím příběhy o tom, čeho se sám bojím. Jsem se svojí ženou velmi šťastný, miluji ji a nikdy bych ji nevyměnil. Ale být spolu spokojení každý den – v úterý, sobotu, neděli, zase v úterý… to je těžké. Udržet radost a blízkost, když jste spolu tak dlouho a každý den přináší nový balíček problémů, je náročné. A ty balíčky přicházejí pořád.
Bojím se, aby se mnou má žena vydržela. Na dobré vlastnosti partnera si člověk zvykne rychle, časem zevšední. Nemůžete být celý život každý den nadšená z toho, že je váš muž hezký nebo spolehlivý.
Dlouhodobý vztah je složitý tím, že neustále čelí drobnému rozmělnění. Hodnoty, které byly na začátku vzrušující a magnetické, se časem oslabují. Nevím, jestli je se mnou moje žena doopravdy šťastná. A jestli bude. Protože se často chovám jinak, než by si přála. Jsem pod tvůrčím tlakem, pořád bojuju o nějakou vymyšlenou krásu, žiju v realitě svých příběhů. Je to se mnou složité. Myslím, že kdyby se se mnou moje žena vídala jen jednou za měsíc, byla by z mé energie nadšená! (smích) Ale vstřebávat můj neklid a přecitlivělost denně je náročné.
Je nový román osobnější než vaše předchozí knihy, nebo čerpáte spíš z toho, co slyšíte okolo?
Nemyslím si, že je osobnější v tom smyslu, že bych psal autobiograficky. Děj je opět vymyšlený. Není tam žádná situace z mého vlastního manželství. Ale chtěl jsem napsat příběh o lidech, kteří se obrovsky milují, a přesto pro ně není jednoduché být spolu pořád šťastní. A to už se mé zkušenosti dotýká. Záleží mi na uvěřitelnosti, aby kniha působila autenticky, i když jde o fikci. Při psaní hluboce prožívám každý detail, každou postavu, jako bych to byl já sám. Rád se do příběhů naplno vžívám.
Měl jste při psaní jasno, jak příběh skončí, nebo jste ho nechal žít vlastním životem?
Měl jsem jasno. Přál jsem si, aby skončil happyendem, protože mě autorsky vzrušuje hledání pozitivity. Konec jsem měl vymyšlený. Ale v průběhu psaní jsem ho změnil, abych dosáhl uvěřitelnějšího happy endu, než jsme původně měl v plánu. Autentický závěr je podmínkou velkého dojetí. Chtěl jsem do příběhu dostat maximum lásky a dojetí. Nikdy předtím jsem konec knihy neměnil, tohle se mi stalo poprvé.
Kniha vypráví příběh jednoho manželství, od začátku až do konce. Jak se vám v tom žilo?
Doznívalo to ve mně silně… V průběhu psaní jsem zjistil, že jsem do toho příběhu úplně nekriticky zamilovaný. Chtěl jsem, aby se ta síla lásky dostala i ke čtenářům. Jako autor nejsem s každou další knihou obrněnější nebo zkušenější. Naopak, jsem čím dál víc „nahý“. Píšu víc ze svého nitra, blíž k sobě, jak jen to jde. Čtenáři už znají moje triky a styl, ale tentokrát doufám, že najdou něco, co nečekají. A to je těžké… skoro nadlidský úkol.
Chtěl jste zachytit, jak se láska proměňuje s časem – nebo spíš, jak se čas proměňuje láskou?
Sám miluju tak moc, že to má pro mě osudové rozměry. Kvůli své ženě bych bez váhání zemřel, a ještě bych byl šťastný, že můj život měl díky takové smrti smysl. Tohle ve mně časem pořád sílí. Mám v sobě hodně romantizující energie a tu jsem se snažil vepsat i do příběhu.
Je kniha i o naplnění života?
Věřím, že naplnění přichází tehdy, když do druhého investujeme cit, když dáváme. Do partnera, do dětí. Jana s Martinem, hlavní postavy Manželství, si vzájemně dají všechno.
Naplněný život je podle mě ten, kdy dáte druhému veškerou svou lásku a on vám ji vrátí. To je úlet! Když v člověku zůstane touha milovat, ale nemá ji komu dát, pak je to smutné.
Kniha sleduje několik životních dekád. Vyžadovalo to jiný rytmus psaní?
Bavilo mě vypouštět „vatu“. Lidský život je plný opakujících se banálních dnů. Někdy jsem ten fakt v příběhu záměrně využil. Ale spíš mě bavilo přeskakovat k životním milníkům. Jsem netrpělivá povaha, takže mě těšilo psát jen to, co je pro život a vztah opravdu podstatné. Bavilo mě představovat si dekády, které mě jednou čekají, jaké to bude v pětašedesáti, jak se asi budu měnit. Tahle fáze psaní mě vlastně nejvíc obohatila.
Co vás osobně na vztazích fascinuje?
Není nic důležitějšího než to, s kým svůj život prožíváte. Na školách se o vztazích neučí, a přitom jde o to nejzásadnější. Já prostřednictvím psaní prožívám mnoho vztahů. Snažím se, aby moje knihy mohly lidem nabídnout autentickou zkušenost, citové sdílení a uklidňující vědomí, že v životě neplavou sami. Protože to, co prožíváme a mnohdy si v tom připadáme osamocení, se v nějaké podobě děje nám všem.
Co podle vás dělá z manželství „dobrý příběh“. Humor, tolerance, nebo odvaha být sám sebou?
Těžká otázka. Je třeba přiznat, že když člověk napíše román o manželství, nestává se odborníkem na manželství. Pro mě je manželství pevným bodem v životě. Je to jistota v nejistém světě. Vím, co mohu očekávat. Když s někým sdílíte život, znáte ho, přijímáte jeho povahu a on tu vaši, vzniká harmonie. Ta jistota uklidňuje. Je to pozitivní hodnota. Ale stejně důležitá je schopnost radovat se. Udržet v manželství jiskru a radost ze společně stráveného času je možná nejtěžší výzva.
Co byste lidem popřál do vztahů a do manželství?
Aby byli šťastní i ve všední, obyčejný den, třeba jen proto, že snídají s někým, koho milují.
Protože když se lidé zamilují, jejich největší touhou je vidět se zítra znovu. A kdyby se jim tuhle touhu podařilo udržet co nejdéle, bylo by to krásné.
O novince Manželství:
Příběh o boji lásky s všedností.
Když se do sebe Jana s Martinem zamilovali, všichni byli přesvědčení, že jejich vztah nemá žádnou budoucnost. Ani oni sami nevěřili, že jim spolu může být dobře déle než chvíli…
Rozhovor vyšel v Magazínu Luxor v listopadu 2025. Jeho autorkou je Jana Brázdilová. Autorkou úvodní fotografie i dalších fotografií autora je Lenka Hatašová.
Napsat komentář